Atletické variace

Byť jsem fyzicky dost aktivní, sport jako společenskou událost považuji víceméně za ubohost. Realita je ovšem jaká je a se sportem je spjata spousta lidských příběhů, velké historické mezníky (zpravidla související s propagandou, ale o to teď nejde) apod. Výhodou těchto "němých" sportovních dokumentů je to, že člověk nemusí poslouchat (zpravidla mírně retardovaného) komentátora a může se více soustředit na lidský rozměr věci. Tomu Špáta ještě nahrává využitím výjevů z každodenního života země, kde OH vznikly. Pokud jde o použité zvuky, mnohdy budí úsměv, ale nevidím sebemenší důvod se nad nimi pohoršovat - doporučuji trochu nadhledu a oproštění se od dnešní high-tech fixace;) (14.12.2010)

Nudné, monotónní a s nesnesitelnou zvukovou stopou, dodělávanou dodatečně samotnými autory... Pár hezkých záběrů běžících sportovců... Proč? (27.11.2009)

Atletická část byla výborně natočena i sestříhána, záběry z řeckého okolí ale dost nudí. (02.08.2010)

Najdete ZDE v restaurované verzi z roku 2009 - 15. 1. 2010 - kino 70 - Nové Město nad Metují - restaurovaná verze - 25% (04.08.2010)

Obrazová koláž ne jen o sportu, vítězství a prohrách, ale i Řecku jako zemi, jeho historii, lidech, přírodě a krásách. Zajímavé, ale půl hodiny je přeci jen trochu moc, na to, že se zde vůbec nenachází komentář, který by věci zobrazené uvedl do kontextu. (11.04.2010)

Na DVD Restaurované filmy Jana Špáty. (13.03.2012)

Stejně jako u Gotta místy nevím, jestli si autor nedělá z objektu svého zájmu vlastně srandu, ale čím dál víc propadám pocitu, že je to jinak: Špáta je možná prostě hračička, kterému v některých filmech na tématu moc nezáleží, a mnohdy nemá ani výraznější názor, který by chtěl sdělit. Umně stříhá mimořádně dobře natočené obrázky, toť vše, to mu stačí. Tentokrát dospěl k tvaru, který vypadá místy až jako pokus o nápodobu Reggia (nebýt jeho prvotina o rok mladší), geniálního Glasse ale supluje stupidní kolovrátkový instrumentální popík. K ruchům – nevadí provedením, vadí místy až groteskně upachtěnou popisností (vyskytovala se i ve starších Špátových snímcích, tady ale ilustrační šílenství dostupuje vrcholu). Cestopisné pasáže mají jako obvykle půvab a chvíli tvoří zajímavý kontrast ke sportovcům, po čase už ale mechanické prostřídávání obou rovin smrtelně nudí – nedostavuje se reggiovská hypnotičnost, stupňování nálady, žádné poselství, které by nebylo předáno už prvních deseti minutách, prostě nic. (02.10.2012)

v dnešní době jsou ty zvukové a ruchové kombinace až nepříjemné (17.02.2010)