Turínsky kôň

Po velmi špatných zážitcích při Outsiderovi a Satanském tangu musím tomuto filmu přiznat aspoň dokonalou kameru a v určitých místech i velmi dobře vybranou hudbu. Stereotyp a nuda ovšem zůstává a tolik opěvovanou hloubku jaksi nenacházím. Kdyby se Béla rozhodl udělat seriál - každý den z filmu by znamenal jeden díl, snad by vznikla příjemná poetická podívaná pro vyčištění hlavy po těžkém dni... (01.08.2011)

Rád bych se vyhnul patetickým reakcím. Ale sakra... Po skončení projekce jsem si konsternovaně chtěl dát cigaretu: kouřím, přemýšlím, koukám do blba, snažím se vyhnout diskuzím a najednou se koukám na ruce, že už kouřím bez povšimnutí filtr... Rozhodně je skvělý film, působivý film, ale taková je už tvorba Bély Tarra. Těším se na druhou projekci na LFŠ, abych o filmu mohl říct i něco zajímavého. :) (10.07.2011)

Krásne podobenstvo na človeka. Dom je ľudské vnútro. Veterný svet vonku spoločnosť. Občas niekto do vnútra dobehne a vykláda svoje nezmysli aby vnútro zmenil. Ale vnútro sa nedá. A keď prichádza úplný koniec človek zostáva sám so sebou. So svojou smrťou. So svojou jednoduchosťou. Neschopný čeliť svetu vonku, ktorý sa v určitý moment dostal do vnútra. Vígov ústredný motív je asi najúžasnejšou melódiou akú som za posledný čas vo filme počul. Dlhé zábery, parádna atmosféra a silné myšlienky v jednoduchom a prostom príbehu o jednoduchých a prostých ľuďoch. Nevieme v akom čase sa to odohráva. Nevieme čo sa to vlastne deje. Či sú postavy skutočné, alebo nie. Ale Tarr im dáva veľmi silné existencionálne významy. Pre mňa úžasný film. Od prvej do poslednej minúty. (22.08.2014)

Ak si ešte niekedy budem chcieť sprítomniť Nietzscheho obraz slabého nihilizmu, obraz tých jeho posledných ľudí, a víziu odcudzeného sveta neskorého kapitalizmu, v ktorom už na ničom nezáleží, z ktorého postupne vyhasína všetko teplo a rozplýva sa do série automatizovaných úkonov, pustím si toto strojovo presné a totálne tragické tápanie v bezčasí. Nevyčerpal sa svet a ani Boh, vyčerpali sme sa my sami, celá naša civilizácia, pre ktorú sa slovo pusta tak prekrásne hodí. Vytratila sa predstava, vízia, cieľ, zostal len čoraz prázdnejší a pustejší hypermoderný klokot obrazov, ktoré už o ničom nevypovedajú. A v neposlednom rade je to aj existenciálna metafora pre nás samotných. Ozýva sa tu niečo zo Sizyfa. Pokusy o únik sú rovnako bezvýsledné ako všetko čo robíme. Vytratilo sa tu však aj to hrdinstvo, ktoré jedincovi ešte vdýchli 40. roky a zostalo len prosté tartarovské váľanie kameňa vpred. A púšť naďalej rastie. Vytratili sa aj tie Rilkeho stopy a ani žiadny Heideggerov Boh nás nemôže zachrániť, pretože sme ho zabili. Všetci sa na krídlach temnoty vezieme v ústrety nevyhnutnému zániku. Nastáva vek Dostojevského koňa, ktorého sedliak bičuje po plačúcich očiach, vek šialenstva zo sveta. Ale možnože nie. Možno je to len memento a my sa mu ešte môžeme vyhnúť. Možno len treba znova zapáliť plameň, nech už si pod tým predstavujeme hocičo. (27.08.2021)

Okrajové podmínky - barva: černobílá (low key), živel: vítr, zvíře: kůň, folosof: Friedrich Nietzsche, László Krasznahorkai, metoda: sekvence v reálném čase, projekce: bez titulků, pixelizace při větším závanu větru, příběh: kůň přestal táhnout, ve studni došla voda, došel petrolej, už ani bramboro nemá smysl jíst.... Jestliže Carl Theodor Dreyer ukončil svojí Pannou orleánskou (1928) jednu část dějin filmu (němá dokonalost), pak totéž se "podařilo" po bezmála sto letech i Bélovi Tarrovi (smrt filmu). Snad už ani nejde o film, ale o procházku galerií, v reálném čase se měnících fotografií, kompozičně dokonalých fotografií... Promítám film známým, po zhruba pětiminutových částech (nebylo by správné přepínat necvičené filmové diváky) a mám úspěch: film/fotografie se líbí... V poslední době se nejen citliví lidé, ale i filmoví režiséři pídí po všech možných poselstvích z neevropských civizací (inuité, indiáni, aboriginálové a pod.), tady jim roste přímo u baráku, byť je to bylina poměrně hořká a jmenuje se Turínský kůň (neplést s tuřínem). (25.03.2014)