Turínsky kôň

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je. A viděl bůh, že je to dobré, jak panují nad mořskými rybami, nad ptactvem, nad dobytkem? Hle, dal jim bylinu vydávající semeno na celém povrchu země, které jim bude za pokrm. A viděl Bůh, že je to dobré, jak plozením a množením si podmaňují zem? "Po všechny dny svého života budete ze zlořečené země jíst v útrapách," pravil. V potu tváře jedí teď svůj chléb, dokud se nevrátí do země. Jednoho dne Bůh odebral havěť drobnou, jiného si vzal nazpět vodu. Postaral se, aby člověk nevzal ze stromu života, nežil navěky. Uzmul mu vládu nad každým živočichem lezoucím po zemi. Bůh sklidil veliké svítilny dělící den od noci. A zrušil také souš a shromáždění vod. Tu teprve spatřil, co je dobré. I pravil: "Ať nastane tma." Byla tma, den poslední. Konečně mohl spočinout. Bylo ticho. Nic. +++++ Velký krach, svíjející se spirála bytí, Bůh co vytáhl špunt z vany světa. Snad svět, snad Tarr, snad lidstvo, snad sám Stvořitel se vyčerpal a nyní mu nezbývá než po sobě pořádně uklidit. Snad ani neměl pocit, že v plné energii kdy učinil něco, co by bylo víc než nic, a kdyby, odvane ho čas. Tak za téma si vybral odebírání. +++++ V omezeném prostoru filmu, který představuje jeden dům s pustým okolím, se ještě nezastavil čas. Sám prostor se stal hodinami. Tik. Vstávat. Tak. Ustrojit. Tik. Vyvést koně. Tak. Jít pro vodu. Tik. Uvařit. Tak. Jíst. Tik. Spát. Ale když malá ručička oběhne kolečko, ocitá se zase na začátku. Žádné hodiny ale nejdou věčně. +++++ Po křivkách dlouhých záběrů kráčí kamera po omezeném prostoru a naustále naráží na jeho neviditelné hranice, nevyhnutelně se musí stáčet, obracet a setrvačně jede zase dál, aby opět narazila a uhnula a kráčela, až časem člověk pozná, že prostor ji škrtí stále víc a víc, až nemůže se pohnout již, až nevidí nic. Prostor je jevištěm pohybu a kde není jeviště, není ani pohyb. +++++ Ale omezený prostor neděsí uvězněné člověčí zvíře, co již dávno navyklo pravidelnému chodu sebehodin. Prostor se pomalu prázdní. I slova už jsou dávno pryč. Co také sdělovat, když vše se děje podle plánu, podle předzjednaného řádu? Snad jen: "Hotovo." Chlast, organické rozpouštědlo, ředidlo bolestí duše, ten nutný je. Stačí jedna píseň a ani ta nepotřebuje slova. Stačí, aby vše se dálo do skonání stejně. Jen proboha žádné změny, žádné impulzy z venku. Mohou-li natáhnout chod hodin, jako za pálenku platící soused, ať si povídá ty bláznivé řeči. Cikány vyhnat! +++++ V hodinách to skřípe, půlka malé, pomalejší ručičky zčásti ochrnula, pružina nepokoje ztrácí svou sílu. Nevítané změny se vrší, mizí důležité zuby na kolečkách, prostor mizí. Útěk je nemožný. Je příznačné, že se nikdy nedozvíme, zda-li nebylo utéct kam nebo to otec a dcera nedokázali. Nakonec již není nic a ani v něm nehyne vědomí a paměť toho, co se musí a by se mělo. +++++ KONEC SPOILERŮ. Turínský kůň je řemeslně vycizelovaný konec světa. Rozsudek, který nad sebou svět sám vynesl a vykonal. Pro mě trochu i políček vlepený Trierovi: "Méně je více!" Je funkční svojí umrlčí monotóností dlouhatánských záběrů ukončených, až když kamera dojede do míst, z nichž záběr nemůže logicky pokračovat. Monotónností, již oživují bizarní obměny. Bizarní proto, že v jiných dílech se monotónní obvykle narušuje výměnou či přidáním, ale v Turínském koni pohání dění odebírání, odebírání důsledné do poslední cihličky Vesmíru. Jako takový vyjadřuje nesmírnou skepsi a je už tak trochu na divákovi, co je příčinou a objektem oné skepse. Nabízí se odpověď, že úplně všechno. Ale zároveň nabízí dokonalou katarzi, protože teď už se nemůže nic zlého stát. Trmácení je konec. Skvělé. (01.08.2011) (menej) (viac)