Turínsky kôň

Chápu, že dlouhé záběry na nehybné postavy evokují životní prázdnotu, neschopnost změny a ubíjející depresi a že to dělají bezchybně. Jenže mi nedochází, proč to film považuje za důležité říkat. Abych to vysvětlil, uniká mi smysl existence filmu - uměleckého díla, jehož zhlédnutí pouze potvrzuje něco naprosto samozřejmého a nevylučitelného, plynoucího z jeho podstaty. Asi jako by černobílé filmy byly točeny proto, aby byly černobílé. Úplně nejvíc to nechápu z pohledu samotného Tarra. Kdybych byl já umělec, zřejmě bych chtěl, aby z mých rukou vzešlo něco nového, nečekaného, co třeba překvapí i mě, s čím se musím poprat a čemu se musím postupně během tvorby přizpůsobovat. Nemohl bych prostě namíchat tmavě šedou, celou čtvrtku jí pravidelně potřít, nazval to "La Depresse" a jít stejným způsobem na další - ale tak na mě Tarrovy filmy působí. Vím, co mi říkají, uznávám, že to říkají přesvědčivě, ale nevím, co na tom oceňovat, protože to neříkají na základě svých kvalit, ale na základě neschopnosti říkat něco jiného. Nemúžu to odkopnout jako odpad, protože ten film vypadá na pohled krásně... Ale natočit stereotyp pro stereotyp a depresi pro depresi považuju za ztrátu Tarrova času. A koukat na to za ztrátu mého času. (15.06.2012)

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Ak si ešte niekedy budem chcieť sprítomniť Nietzscheho obraz slabého nihilizmu, obraz tých jeho posledných ľudí, a víziu odcudzeného sveta neskorého kapitalizmu, v ktorom už na ničom nezáleží, z ktorého postupne vyhasína všetko teplo a rozplýva sa do série automatizovaných úkonov, pustím si toto strojovo presné a totálne tragické tápanie v bezčasí. Nevyčerpal sa svet a ani Boh, vyčerpali sme sa my sami, celá naša civilizácia, pre ktorú sa slovo pusta tak prekrásne hodí. Vytratila sa predstava, vízia, cieľ, zostal len čoraz prázdnejší a pustejší hypermoderný klokot obrazov, ktoré už o ničom nevypovedajú. A v neposlednom rade je to aj existenciálna metafora pre nás samotných. Ozýva sa tu niečo zo Sizyfa. Pokusy o únik sú rovnako bezvýsledné ako všetko čo robíme. Vytratilo sa tu však aj to hrdinstvo, ktoré jedincovi ešte vdýchli 40. roky a zostalo len prosté tartarovské váľanie kameňa vpred. A púšť naďalej rastie. Vytratili sa aj tie Rilkeho stopy a ani žiadny Heideggerov Boh nás nemôže zachrániť, pretože sme ho zabili. Všetci sa na krídlach temnoty vezieme v ústrety nevyhnutnému zániku. Nastáva vek Dostojevského koňa, ktorého sedliak bičuje po plačúcich očiach, vek šialenstva zo sveta. Ale možnože nie. Možno je to len memento a my sa mu ešte môžeme vyhnúť. Možno len treba znova zapáliť plameň, nech už si pod tým predstavujeme hocičo. (27.08.2021)

Pri záverečných titulkoch som zostala bez slov. Bola som pripravená na niečo divné, ničnehovoriace, zdĺhavé. Turínsky kôň nie je ani jedno. Zvláštny áno, nič také som doposiaľ nevidela. Každý záber tu niečím dýcha, zdvíhajúci sa vietor znepokojuje, nádherná hudba doslova deprimuje. Spôsob akým sa samotný film vyjadruje a posúva dej dopredu je fascinujúci. Nehľadala by som v ňom nejaký obrovský skrytý význam, naopak si myslím, že Béla Tarr zobral život taký, aký je a zachytil ho. Ako sa mu podarilo, že som bola fascinovaná niekoľko minútovými zábermi na dvoch ľudí ktorí jedia a pozerajú z okna, neviem. Na jednej strane ma mrzí, aj som rada, že som na film nebola sama. Inak by si ma rozobral tak, že by som dnes nespala. (22.06.2016)

Touto snímkou som objavil Maďarského "Tarkovského" Bélu Tarra. A tak ma neprekvapilo že nešlo o nejakú jednoduchú obrazovú omáčku. Ale veru, bolo to takmer nad moje sily. Nie že by som nevedel čo sa deje pred mojimi očami alebo by som v Lynchovských manieroch nedokázal uchytiť plynulosť času ale samotná výpoveď bez absencie krátkych a dynamických strihov robí s tohoto, pre diváka, nekonečne trvajúce sústo ktoré nemožno len tak jednoducho stráviť. U mňa je to šťastie že, dlhé nábehy kamery a dlhé zábery v ktorom sa toho deje viac než dosť sú mnou veľmi obľúbené a cenené takže som si to takpovediac užíval aj keď trvanie 155 minút bolo viac než dosť. Celí dej sa krúti okolo dvojčlennej vidieckej rodiny ktorá žije na opustenej farme mimo civilizácie. Dej sa odohráva takpovediac symbolicky na sklonku jesene a je rozdelený do šiestich dňov ktoré sa svojim obsahom a realistickým zobrazením opakujú. Ide o monotónnosť rodinného života. V podstate ide o naturalistickú poéziu (30.08.2014)