Záhrada

Nádherný film o návratu a očišťování, o možnostech dialogu člověka a přírody, zasazený do osamělé podletní zahrady, která je ve svém skrytu pozemským Edenem a která se stává díky své poloze na cestách světců a filosofů také obrazem světa. Martin Šulík v příběhu o muži, který poprvé vstoupil do krajiny svého dětství až ve svém zralém věku, prokázal neobyčejný cit pro symbolickou imaginaci a pro poctivost obrazu: každý záběr je vtahující a maximálně sdělný. Snímek, k němuž se lze stále vracet. (10.03.2008)

...pretoŽE to bol vždy moj sen (a ten stále trvá), prežiť (a užiť) si podobné leto na chatičke, na záhrade, pookriať, urovnať si myšlienky a nejak takto * * * * *spirituálne * * * * * sa zamilovať a byť presvedčený (s hlavou v oblakoch), že je to láska na celý život...pre duše romantické..che, che, pre mňa. A tak v jednej dlhej vete: MILUJEM záhradu, resp - takto, milujem ZÁHRADU v dobrom i v tom, aká je nedokonalá, chvíľami príliš poetická, chvíľami príliš uletená, úplne mimo atmosféry, stratosféry, troposféry, mezosféry.. a pretože viem, že sme (Slováci) často viac kritickí k tomu svojmu (inak ako bratia Česi) a tu ja chcem byť nekritický. Takže silne subjektívnych * * * * * (07.09.2009)

Po veľmi dlhej dobe ďalší film, ktorému môžem bez rozpakov a bez falošného vlastenectva dať štyri hviezdičky. Je to možno hanba, ale od Martina Šulíka som zatiaľ nevidel žiaden ďalší film. Aj Záhradu som si mohol pozrieť iba preto, že zomrel Marián Labuda a Dvojka ju pohotovo zaradila do programu. Neviem, či film znesie označenie komédia, ale o jeho zaradení medzi poetické filmy nemožno pochybovať. Veľmi dobre sa mi naň pozeralo a obdivoval som toho, kto objavil pre nakrúcanie tú rozprávkovú záhradu, kde zastal čas. Všetko do seba výborne zapadalo a jedinú menšiu výhradu mám voči vpádu Melkoviča, Štepku a Kovára do deja, ktorý podľa mňa narúšal plynutie deja a atmosféru diela, aj keď proti samotným "votrelcom" nič nemám, dokonca sú mojimi obľúbenými. (09.01.2018)

Asi za nejpříhodnější bych považoval načnout své povídání citací z časopisu Cinema (číslo 9/96). "Zahrada je dobré místo, když potřebujete něco udělat se svým životem, plným zásadních i nepostižitelných problémů, které splývají tak jako stíny košatých jabloní v dozrávajícím sadu. Je v ní laskavost odpoledního slunce i palčivost vosích hnízd a nových příslibů, vzešlých z tlejícího vlhka a chladnoucího podzimního popela." __ Zhruba takový pocit mám z filmu také, přičemž toto konkrétní dílo je praktickým dokladem, že důležitou věcí při jakékoli projekci je něco, co většina recenzentů ani nezpozoruje – vhodné vnitřní rozpoložení. Když jsem Záhradu viděl poprvé, měl jsem v hlavě „plno“ a na duši nepříjemný pocit. A za tohoto stavu jsem se v postupně zobrazovaných situacích snažil hledat nějaký smysl či skrytý význam. Výsledek? Filmový zážitek veskrze průměrný. V dalších dnech se mi však film rozkládal v hlavě a došlo mi, že to, co nabízí, má mnoho společného s mojí subjektivní realitou. A vydal jsem do tohoto fikčního světa znovu. Kdybych měl popsat celkovou atmosféru Záhrady, napadají mě přívlastky jako „inspirativní“ (co se například vztahu k přírodě týče) či „uklidňující“ (veškerá působnost Heleny, od jejího vstupu na scénu až po éterický konec). __ Zdejší fikční svět filmu, konkrétně zmíněný prostor zahrady, okolo které se vše točí, je jakýmsi ideálním stavem, který by chtěl žít asi každý. Zároveň se ale domnívám, že snímek se velmi trefně opírá do nejčastějších psychologických problémů, které naopak mají své místo v každé době, a tak i když je snímek přes dvacet let starý, jde z něho pocit, jako kdyby vyprávěl o tom, co se stalo minulý týden. Vnímám to takto osobně i z toho důvodu, jelikož jsem měl tu možnost hledat a také i poznat, že takovou Zahradu lze najít doopravdy, a že to kupříkladu může být „jenom“ obyčejná zahrada. (Zkrácená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 80% (15.08.2020)

Odhliadnuc od skvelého scenára, plynulej, bohatej a nenútenej metaforiky, Godárovej hudby, zmyslu pre humor a invenčného citovania filozofov prepojeného s vizuálnymi pointami, odkazovania na slovenský aj európsky film (Uher, Tarkovsky...) budovania jemnej harmonickej atmosféry a implikácie magického realizmu je najpodmanivejším znakom Šulíkovho diela jeho úzke prepojenie so svetom výtvarného umenia. Mizanscéna v úzkej spolupráci s lyrickou kamerou Martina Štrbu akoby parafrázovala obrazy Maneta, Segantiniho, Millaisa a Merseho. ............. Snímka sa ako celok konštantne ponára do prírodnej spirituality, v ktorej ľahko splynie s obrazmi G. Segantiniho alebo Paula Cézana, Carla Fredrika Hilla.... V najsilnejších momentoch berie prostredie filmu divákovu myseľ do rozpoložení podobných prostrediu impresionistického Raňajkovania v tráve (Manet), Májového pikniku (Merse) alebo magického Odchodu jesene (Millais). Tvár Zuzany Šulajovej zasa neraz pripomenie Millaisovu Oféliu. Tiež so sebou prináša nádych živočíšne pulzujúcej a zároveň nežnej erotiky. Akoby sa Manetova Olympia skrížila so Švantnerovou Zunou. (13.04.2016)