Zmluva s diablom

Pokud by měl vzniknout filmový slovník naší báječné národní kinematografie, za slovem příšerný by mělo být pouhé, ale o to výmluvnější, rovnítko s tímto paskvilem. Na celé téhle šedesátkové kravině je zřejmě nejtypičtější další osud Zachara v rukách Carla Pontiho a zpětné zhodnocení jeho práce v krizových letech jako režiséra pornografie. Zatímco v ČSR režíroval jen partičku pubošek v rozpuku, pro distribuci na západě se už mohl podepsat pod peprnějšími záležitostmi. Ostatně téma panenství klepajícího na mozek je tak či onak až příliš nosné pro ty naše rádoby umělecké filmy této nevšedně pyšné dekády, až je to trapné. Sic je Zmluva s diablom zajímavým filmem z hlediska poměru české a slovenské složky, partička "nových objevů" vzešlých z náročného castingu, je k uzoufání. Turbová, Kocúriková, Rašlová a nevšedně nemožná Karbanová, to je zkrátka příliš. (11.12.2020)

Na svoju dobu nesmierne odvážna záležitosť určená najmä pre teenagerov, i keď ťažko dokážem z dnešného hľadiska súdiť, čo bolo v roku 1967 v Československu odvážne a čo nie. Nie je to klasický zástupca novej vlny, ale rozprávanie je určite rozvoľnenejšie, epizodické a vlastne jediný závažnejší problém vidím v tom, že subjektívna dĺžka snímky u mňa určite presahovala onú, inokedy rýchle ubiehajúcu, hodinku a pol. Niektoré sekvencie boli skrátka lepšie a zábavnejšie než tie ďalšie, ako celok ale Zmluva s diablom funguje celkom obstojne. Čo je dané možno aj relatívne prekvapivým záverom. (14.02.2020)

Pětice dívek se po falešném nařčení rozhodne, že přijde o panenství – když už mi nevěříte, tak já tedy taková just budu! Pětice dívek a pětice různých přístupů k věci. Naivka, rozumná, zkažená, ďábelsky hravá…. Dívky ani nejsou přítelkyně, své „poprvé“ si každá řeší po vlastní ose. Na filmu se mi líbila drsná deziluze. Ani takhle mladé dívky nevěří (většinou) v nějakou romantiku a prostě o to jen chtějí přijít. Jejich protějšky – mladí muži – ostatně žádnou naději na romantiku neskýtají. Až na jednu výjimku jsou to všichni buď podrazáci, podvodníci, násilníci. _____ Mám problém s přerývanou atmosférou snímku. Jak skáče od jedné dívky k druhé, tak se pokaždé mění nálada a to dost zprudka. Od přece jen lehce zamilovaného příběhu, přes morální frašku až po téměř surové násilí. Mladý Marián Labuda si zahrál roli překvapivě slizkou a odpornou. Možná, kdyby měl film povídkový charakter a přecházel od jedné dívky postupně ke druhé, zasáhl by mě víc. I tady ale scéna drsného mejdanu a následného lovu na polonahou kořist byla přesvědčivá a otřesná. Včetně zakončení. SHRNUTÍ: Nespěchej. Není nutné o to přijít hned s prvním debilem. (25.02.2020)

So starými (česko)slovenskými filmami zatiaľ len tie najlepšie zážitky – Uherove x Szomolányiho Slnko v sieti ma bezprecedentne odpálilo na inú galaxiu, Organ detto. Tu som sa mal na pozore, nakoľko moje zhliadnutie nevychádzalo z akejkoľvek s filmárčinou súvisiacej pohnútky, skôr nadržansko-chlapčenskej zvedavosti. Snímka bola miestnymi označovaná za československé Prcičky, spomínaný bol aj striptíz. Vravím si, reku dvakrát ma presviedčať nemusíš... Realita nezodpovedajúca, nie však sklamaniahodná. Skupina stredoškoláčok podpíše zmluvu s diablom, v ktorej sa zaviažu zbaviť sa panenstva pred maturitou. Lepšie žarty obmieňajú tie pochybné a rovnako tak môžeme opísať aj scény a scenár samotný, striedajúci pasáže kvalitnejšie s tými, v ktorých sa ukazuje, ako film naozaj zostarol. Moju dušu počas stopáže zachraňovalo len isté pôvabné kvarteto, na ktoré som sa pomerne často díval očami pochybnosti a skepsy, neveriac, že takto reálne vyzerali dievčatá v šesťdesiatkovej ČSSR. Na druhej strane ale, čo ja o tom viem, všakže? Po 80 minútach prichádza striptíz. Rýchlo začal, rýchlo skončil. A za ním aj film. Film, ktorý som si síce neužil, kvôli Kocúrikovej sa ale k nemu budem znovu vracať. --- #1 Zachar je čistý footfetišista, nech mi nikto nerozpráva opak x) --- #2 Tú taliansku predĺženú & kolorizovanú verziu Carla Pontiho si zoženiem za každú cenu. Ak v nej bude viac Zuzankiných scén, aj do Talianska po ňu kľudne pôjdem :D (14.03.2022)

Neviem si pomôcť, film vo mne vyvoláva silno ambivalentné pocity. Snímka je totižto skvelá v detailoch: komentároch ohľadom ideí politického režimu, "takej rozprávky pre dospelých, symbolov vtipne pointujúcich scény, pri hádke s otcom prestrelenie klobúku ako narušenie neotrasiteľnosti autority alebo neprehliadnteľnej hry s čiernou a bielou, avšak základná nosná kostra, od ktorej sa odvíja celý naratív, pôsobí, najmä pri zakončení záverečného flámu, strašne umelo, vypočítane a neprirodzene. Hra dievčat je súčasťou ďalšej, vyššej hry ( ktorá sa hneď javí ako príliš pritiahnutá za vlasy), o čom od začiatku vieme, ale záverečná konfrontácia oboch skupín "hráčov" a vyústenie celej situácie je nepresvedčivé, nepôsobivé aj so spätnou platnosťou. ................ Chalan s protekciou má možnosť cestovať a sledovať "hnitie kapitalizmu", čo ho v konečnom dôsledku modeluje ako hedonistického cynika, na ktorého celá hra nepasuje pre svoju prílišnú detinskosť- od daného charakteru by sa čakalo niečo určite dômyselnejšie, ak by sa niečím takým až nechcene smiešnym vôbec zapodieval. Vyplýva z toho nepríjemné narúšanie inak šarmantnej uvoľnenosti,, typickej pre 60-te roky. ................... Zmluva s diablom sa mi najviac podobá na rezkého psíka priviazaného na obojku. Chce sa besniť a do istej miery sa mu to darí, ale obojok mu zabraňuje v plnom rozlete. (18.03.2014)