Posledná bosorka

Formálně a umělecky výborný film, ale jde v podstatě o fiktivní příběh, který se snaží tvářit historicky. Postavy jsou naprosto jednoznačně typizované jako v pohádce. Ti dobří jsou lid (malíř, Julie a studenti), ti zlí jsou všichni zástupci církve a šlechty a jejich přisluhovači. Takže z toho na mne až příliš čiší komunistická propaganda 50. let. Proto nedávám vyšší hodnocení, které by si jinak toto slovenské dílo s dobrými hereckými výkony, malebnými scenériemi historických lokalit (Trnava, Budmerice, Jur aj.) a kostýmy určitě zasloužilo. (22.02.2009)

Talentovaného malíře nutí panstvo malovat obraz svaté Juliány podle vzoru arogantní rychtářovy ženy. Ten se však vydá svou Juliánu hledat sám. Najde tu pravou a namaluje nevídaný obraz. Jenže bývalý kat na obraze pozná čarodějnici, kterou dal kdysi upálit a ta ve vězení porodila dceru ... Velmi oceňuji Josefa Kronera, který roli podlého práskače a zloducha Krvaje ztvárnil znamenitě. Příběh je velmi poetický a krásný. Líbila se mi slovenská lidová hudba, tanec a temperament. Nezklamal mě ani konec, naopak. (08.02.2014)

Černobílý film v barevném provedení. Jasně vyznačená politická angažovanost a zcela jasně a jednoduše směřující kritika. Film je to vlastně poměrně hloupý, ale co čekat od československé tvorby padesátých let. Jenže kašlu na to, film vlastní dva body jež mi jsou sympatické. Prvním je lehce naivní, ale velmi příjemný výkon Zollnerové navíc byla opravdu krásná a taktéž sympatie k její postavě (ač se mi zneužívání mladých neposkvrněných dívek jako symbolu hojně využívanému v této době začíná zajídat) a druhým je nečekaný a velmi důležitý prostor pro studenty (inteligenci) a umělce jako symbolu obžaloby měšťanstva a církve. Vyhrocené dialogy na mě překvapivě fungovaly, místy přílišná dramatizace některých scén neurážela. A konec směřující k zázraku mi přišel inteligentně vymyšlený. Se studenty byla sranda, být na jejich místě rolnictvo a jiná chátra, asi bych film díky přílišnému uvědomění protrpěl. U tragického posledního záběru ala Anna proletářka budu dělat, že tam nebyl. Bolševik z toto je cítit, ale ne tak, aby mě to uráželo (u děvčátek oděných do rudých šátků a sukní jsem se spíše jen pousmíval). Zhlédnuto na povel od uživatelky Helianto. Slabší čtyři. (30.08.2015)

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“  Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie mi Posledná bosorka svými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typu Podobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě v Poslední bosorce své kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě. [80%] (19.01.2024)

,,KDE SA SCHÁDZATE?" ,,V ORECHOVEJ ŠKRUPINKE." __ Keď  v roku 1957 krásna (a trocha naivná)  Oľga Zöllnerová zahodí do vody kľúč od klietky hanby a povie: ,,A už nebudú ľudí zatvárať" zákonite som zbystril. A to bolo všetko... Vzhľadom na dobu vzniku mohol názov evokovať, že ide v prenesenom význame o poslednú obeť komunistických procesov. Tomuto sa však film vyhýba, dokonca v závere tu nastupujúce osvietenstvo predstavujúce pokrok ľudstva k lepším zajtrajškom (,,...možno raz človek bude lietať, ale nie na metle...") zatlačí cirkev do úzadia, ako sa to reálne stalo.  Vážnosť film stráca aj pre svoju istú farebnú rozprávkovosť, ba kvôli hereckým prednesom pre naivnosť a komediálnosť (,,Volajú ma majstrom Petrom." ,,Si apoštol?" ,,Nie, maliar.").  Ide preto o neškodné dielko, v ktorom keby sa dalo zopár viet interpretovať inak, mohlo ísť o trezorový film. Museli sme si počkať ešte dvanásť rokov na Vávru. (57. komentár k filmu) (09.11.2022)