Pražské jaro 1968

Docela zajímavý dokument. Jenom je trochu škoda, že to bylo dělaný ze zahraničního pohledu a tolik tam byla zdůrazňovaná úloha rakouské televize ORF, ale na druhou stranu hodně věcí bylo zjednodušeno. (např. Kde by padla nějaká zmínka o Indrovi, Bilľakovi a dalších stalinistických zvatelích a kolaborantech? Ani slovo. A díky tomu potom působí věta toho estébáka, co přišel na ÚV "zatýkám vás jménem revolučního tribunálu" poměrně nelogicky. Naprosto stranou jsou tedy ponechány všechny snahy kolaborantů o ustanovení rolnicko-dělnické vlády, brutálně stručné je to jednání v Moskvě, zcela přehlédnutá je postava Ludvíka Svobody a takto bych mohl vyjmenovávat do nekonečna. Dokument se prostě zaměřuje pouze na Dubčeka a zcela opomíjí stalinisty na jedné straně a upozaďuje reformisty na straně druhé, což je škoda). ___ No ale když odhlédnu od těchto bodů, tak je dokument jako celek velice působivým svědectvím o Pražském jaru a o srpnové tragédii. __ ty hrané pasáže byly docela dobře udělaný, ale zase strašně zjednodušený, ti herci se mi většinou na role příliš nehodili (Brežněv např. vypadal jako docela hodnej a férovej chlap a rozhodně ne jako ta svině prvního formátu, jakou ve skutečnosti byl), no a o tom, že Dubček mluvil česky a ne slovensky ani nemluvě. __ Škoda, že podobný hraný dokument anebo rovnou film zabývající se srpnovými událostmi z pohledu reformních komunistů nevznikl i u nás. (08.11.2010)

Rozumím tomu, na co poukazuje a co kritizuje igi B.Sračka se z tohoto tématu dá vyrobit snadno.Ono to bylo takové téma.Ale takové i jiné byly i pohledy a jednání.Je-li na počátku dobrý pokud o cosi, co je z gruntu nemožné, tedy reformovat komunismus, muselo nutně dojít k tomu, k čemu došlo.Tahle skutečnost nijak nesnižuje odpornost jednání bratrských států s výjimkou Rumunska.Jak se od 68.roku vzdalujeme, tak se to pomalu rozplývá do obrysů, které dobře ukazuje tenhle film.Nejnebezpečnější pro hodnocení historie je čas.Bizarní, není-liž pravda. (24.08.2010)

Vynikající rakouský pořad má právě to, co postrádá v jubilejním roce většina domácí produkce: šťávu a přesvědčivost. Precizně nastudované, dnes dostupné historické prameny ukazují Dubčeka jako státníka, který se až pronikavě odlišil od svých zbabělých předchůdců ve funkci prvního nomenklaturního komunisty. Fakt, že Dubček perfektně ovládal ruštinu, je znám; prožil v sovětské říši prvních téměř šestnáct let života. Ještě zajímavější jsou ohlasy rakouských osmašedesátníků a pozoruhodné, lidsky strhující stanovisko budoucího rakouského spolkového prezidenta Rudolfa Kirschlägra. Jan Hrušínský přesvědčil o svém hereckém talentu a vytvořil přesvědčivý portrét vynikajícího slovenského politika-Evropana. Mimořádně zajímavý je i vnitrorakouský pohled; zejména to platí o anšlusové reminiscenci na na březen 1938, kdy Rakušané kapitulovali před Hitlerem bez jediného výstřelua deklarované odhodlání bránit se případnému útoku okupačních vojsk Varšavské smlouvy na rakouské území (jinou věcí je, co by Rakušané dělali, pokud by k útoku opravdu došlo). Ještě pozoruhodnější je postoj vůdčích osobností ÖRT Zilka a ostatních; jejich dojetí událostmi Pražského jara (Ledna) naznačuje, že nejsme s to docenit pozitivní přínos těchto dnů asi tak jako tomu kdysi bylo s prvorepublikovou tradicí. Vcelku jsme viděli - o tom není pochyb - mimořádně zdařilý publicistický dokumentární pořad, přibližující události Ledna a Pražského jara z pohledu, v němž vyniká velikost a světovost těchto těchto vrcholných okamžiků našich novodobých dějin. Slova brněnského televizního redaktora "Jsem komunista, ale teď nejde o to, kdo je a kdo není komunista, teď jde o všechno" určená jako prosba o pomoc našim jižním sousedům a v té době blízkým přátelům, vystihují asi nejlépe mravní étos nejen průběhu, ale i dějinného odkazu velkého a ojedinělého pokusu o demokratické překonání komunistického režimu. Přesvědčivá symbolická sonda, vyslaná rakouskými tvůrci v ústrety českému divákovi, víc než splnila své určené poslání. (07.10.2008)

Alespoň trochu informovanému Čechovi nedají faktografické údaje o dění v Praze za tzv. pražského jara v stejnojmenném dokumentu nic extra navíc. Na druhou stranu, nedávno jsem viděl smutnou anketu mezi středo- a vysokoškoláky, která ukázala, že těch "průměrně informovaných" ani mezi studenty není moc. Nevím, jak moc se na tom podepisuje nezájem české mládeže o naše dějiny a nakolik jde o dluh nedostatečného odstupu od dob komunismu, se kterým nejsou schopni se naši učitelé vypořádat. Hodně mých vrstevníků popisuje, že na školách se v dějepise k druhé polovině dvacátého století vůbec nedostali, protože jejich vyučující nebyli schopní nebo nechtěli o době, kdy sami vyrůstali, mluvit. Pro mě byly ale cenné informace o pohledu z rakouské strany. Bylo pozoruhodné sledovat, jak se se situací v Československu vypořádávali naši sousedé. Zejména pokud šlo o dobu podzimní invaze vojsk Varšavské smlouvy. Druhou, možná ještě zajímavější výpověď dává dokument hranými rekonstrukcemi (Hrušínský byl vynikající!), které mi pomohly si uvědomit, jakému tlaku byl Dubček po celou dobu uvolnění poměrů vystaven. O to víc obdivuju jeho odvahu a jen marně přemýšlím, proč se stále mluví o tom, zda postavit Benešovi sochu, když Alexandr Dubček by takovou připomínku osobní statečnosti zasluhoval zcela nesporně. (23.08.2010)

Pohľady zvonka, pokiaľ nepapagájujú predžuté verzie historických udalostí majú šancu ukázať niečo, čo zvnútra nevidíme. Igi B. správne pripomína, že dokument stráca hranými scénkami na autenticite, to ale nebrzdí možnosť dozvedieť sa niečo o tom, ako udalosti v 68 vnímali a vnímajú Rakúšania (toto nebolo dohrávané). Mimochodom úcta k Dubčekovmu postoju a k atmosfére prebudenej slobody, ktorá prebehla celou česko-slovenskou spoločnosťou, je vo svete oveľa väčššia ako doma. Zväčša sa tu píše len o skrachovanom komunistovi, ktorý veril falošnej idei a o neúspešnom pokuse reformovať nereformovateľné. Opýtajte sa ale svojich rodičov, ako sa v tých časoch cítili, čo prežívali. Ja mám z týchto spomienok, kombinovaných čítaním vtedajšej dobovej tlače pocit, že Euforion, aký trval nielen v 1968 ale cca od druhej polovice 60. rokov až do obsadenia ČSSR vojskami Varšavskej zmluvy (s čestnou výnimkou Rumunska) tu nebol ani v roku 1989. A už vôbec nie po. (08.10.2008)