Hadewijch - medzi Kristom a Alahom

Zajímavý počin, který mi trochu připomněl twentynine palms a hodně asocioval filmy Atoma Egoyana (ke konci jsem si vzpomněl na Exoticu). Oproti palmám možná trošičku divácky přístupnější a tématicky jasněnější. Každopádně v hospodě po zkušební projekci zazněli nejrůznější interpretace a nerozpurplnější pocity... Za sebe spíše doporučuji.. (15.10.2009)

Asi nejaká metafora na tému "povýšenectvo a pokora". Dumont dospel k záveru, že myseľ príliš nábožensky žijúcich ľudí sa vyvišuje nad ostatných (napr. Céline nemôže milovať muža, pretože miluje Ježiša - alebo Célin nemá rada, keď sa na ňu pozerá niekto iný ako Ježiš, čiže je hodná iba pohľadu Boha - alebo moslimský(proti)pól Nassir zase cíti revolučnú potrebu pokračovať v Allahohov diele a plniť svoje údajné poslanie muža-bojovníka). Naopak príkladom pokory je bezpochyby jediná sympatická postava filmu, recidivista David (judaizmus? alebo možno skôr iba prenesenie hercovho mena do scenára - David Dewaele zomrel v 2013 iba ako 36 ročný!), jednoduchého chlapíka, ktorý žije ako vie, tvrdo pracuje, niečo k Céline cíti - súcit, náklonnosť - prediera sa životom s jasnou iskrou v oku, nerieši vysoké ideály sálajúce z múrov starého kláštora, na ktorého renovácii sa (možno paradoxne) podiela. Práve aj kvôli tej (síce nie obsiahlej) Davidovej scenáristickej linke sa mi film napriek "iba" dvom hviezdičkam v podstate páčil aj inak ako formálne. ..... Avšak som presvedčený, že film vlastne kritizuje to, čím sám je - povýšeneckou pózou. Už vidím akú povýšeneckú radosť Dumont vnútorne musel prežívať na premiére, kde si zmätené obecenstvo narýchlo hladalo komplimenty a inteligentné komentáre k jeho (podľa mňa) "novým šatám", ktorých priehladnosť nezakryl ani prach z toho výbuchu . Ja teda v tradícii dieťaťa ukazujúceho na nahého cisára a v tradícii jednoduchého, pokorného Davida dávam dve hviezdy, pretože úprimne sa priznávam že buď som nerozumel elévskemu jazyku (aj keď vďaka forme silno spirituálnemu, introspektívnemu, magickému), ktorým na mňa Dumont hovoril, alebo mi vadilo, že až príliš veľa vecí ostalo nevyrieknutých, nenaznačených... je zvláštne, že režisér, ktorý natočí takýto komplikovaný film, na otázku v Lidových novinách, či mu nevadí porovnávanie s Bressonom odpovedá absolútne priamo až primitívne "Vadí! Bresson byl římský katolík, já nejsem ani katolík, ani věřící." Ako mám veriť úprimnosti režiséra, ktorého scenáristické stratégie sú tak ťažko zrozumitelné, a v bežnom živote sa vyjadruje tak prostoducho a prvoplánovo? (17.10.2016)

Odrazím se od Rosomáka: "Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné". Důležitá jsou tu především poslední dvě slova. V současném světě to vypadá tak, že Céline je řídká výjimka a Nassir je každý druhý, avšak militantnost křesťanství nezanikla, jen se schovala pod plášť, který je možno kdykoli odhodit... Dopadnu do filmu: komorní pojetí, dlouhé záběry (hudba na nábřeží a v kostele), čas a prostor pro diváka, aby mohl bezprostředně reagovat, oproštění se od argumentace atd., to jsou vlastnosti nového francouzského filmu, který sice není pro každého, ale mohl by být... (30.03.2014)

Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest. (08.01.2011)

Ak niekto žije výlučne k Bohu vierou, stretne sa s praktického, každodenného života dierou. Pudovú potrebu sexu tu Kristovo telo dievčine skýta, musulmanom zase laškovanie s pannami mnohými v Alahovom raji sa tu ako odmena za úspešne odpálenú bombu pýta. Zmätenosť desiatok žitých aj debatovaných dogmatických fráz dodáva filmu osobitný, útrpne neradostný (a trochu zdĺhavý) ráz. Takto si žijú fanatici viery duchovne, no ako vidieť, ich život je často iba o hovne. Snáď reakcie hrdinky na muziku by mohli byť pre ňu istým východiskom ako z objatia absurdného smutného odriekania vyjsť do života s istým ziskom. Veď len pri zvukoch hudby sa ona trošku ponatriasa ba i trochu zasmeje, inak sa na jej monotónne presmutne sa tváriacej tvári nič výnimočné nedeje. Ako však byť k takémuto dielu empatický, ak okrem psíka bieleho tu vôbec nikto nie je z postáv sympatický? Kompozícia záberov je jedna vec, no predlhé to je -pst - intelektuálom to nepovedz! Pointa je fasa, no povedzme si - zasa - pár minút konca nezmierni zdĺhavosť deja pred zvukom konečného zvonca. Myšlienok dosť všakovakých dielo ponúka a predsa nepatrí do špičky euroartového oblúka. P. S. Hudobná skupina Nomeansno má takú pieseň, že Oh No, Bruno! a tento názov ladí i s mojou názorovou voči režisérovmu výkonu strunou. (08.08.2016)