Detroit Metal City

Bláznivý a naprosto přepálený seriál vystavený na šíleném kontrastu a dohánění nejrůznějších stereotypů až do absurdních výšin. Podívaná, během které si člověk říká, že ti co to psali nevědí o metalu nic a zároveň všechno. Samozřejmě nesmí chybět několik odkazů na různé známé skupiny a co by to bylo za show bez sežraného netopýra! Je to masakr, při kterém se někdo jako já hodně směje, občas je mu lehce zle, někdy mu i trošku běhá mráz po zádech, ale pořád má pocit, že chce vidět víc. Vše je hodně přehnané, bláznivé náhody jsou zde na denním pořádku a to že Krauser II je prostě vládce (anime) death metalu víte ještě dřív, než ten titul oficiálně získá... A tak jsem se zase jednou ujistil o tom, že by člověk neměl nikoho odsuzovat podle toho co poslouchá, nebo jak vypadá, protože i v citlivém srdci někoho kdo se třeba živí pletením košíků se může skrývat duše blázna, který pak na pódiu "ojede" klávesáka umělým dildem a fanouškům dopřeje "zlatý déšť" - sorry, to je vlastně úplně jiný příběh... Zpátky k DMC - hudba je samozřejmě velmi dobrá a kontrast mezi openingem a endingem krásně podtrhuje vše co se tady tak často řeší. Animace je slabá, ale jak už tu zaznělo, tak je dostačující k tomu aby si to divák dokázal užít. No a já si to prostě užil, sice asi ne tak dobře jako manažerka DMC, ale pořád to byl prostě masakr... 8,7/10 (11.09.2017)

Na začátku to je jako pecka - člověk se směje, baví, čeká, co se zase stane. Ale i když jsou díly jen 12 minutové a i když jich je jen jen 12, tak se to pomalu přejí. Ano, stále je to zábavné, plné sprostoty, metalu a lásky k popu, jen už ne tolik. Negiši mele tak rychle, že jsem si to občas musela zastavovat, abych stihla přečíst titulky. Určitě ani po zhlédnutí se nestane metal mým oblíbeným žánrem a určitě na to rychle zapomenu. Ale mělo to své silné chvíle (třeba díl, kde je na pódiu flusací válka a Krauser to sebere až z paty, jsem viděla s mladší sestrou: "Proboha, na co to koukáš? To je fuj, to je nechutný..!! Nemáštam další díl?" :-D) a originalitu. Slabší 4* (01.02.2011)

Absolutní nářez od studia 4°C. Kdo zná hudební prostředí ve kterém se seriál pohybuje a ze kterého si dělá zdařile srandu, tak bude nadšen. I prol idi, kterým punk, black, death, metal obecně nic neříká je tu šance, že se jim to líbit bude. Ale neužijí si ty nádherné odkazy a vtípky. Tohle se dá vidět více než jednou! Je mi líto těch, kterým se seriál nelíbil. Na Yukifestu u toho lidi umírali smíchy. (02.02.2009)

Pozoruhodné dílo, kterému jsem se dlouhé měsíce vyhýbal. Složeno ze třinácti třináctiminutových episod (všetně OP / ED) je to anime s minimální časovou náročností. Vypovídá o náctiletém Negishim, který miluje "přiteplený" styl muziky. Bohužel však skončil u Death Metalu, kde vystupuje jako postava Krauser II, ďábel v reálném světě. Prolínání těchto dvou osobností, lehký humor a hlavně soustava náhod, na to vše se můžete těšit v DMC. Samotnému anime bych dal tak 3 hvězdičky, ale manažerka DMC a její hlášky a také poslední 13. díl mi hodnocení zvedl o jednu. Doporučuji všem. Ne jen milovníkům hudby. 75% (25.12.2010)

Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejíchž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase, nápadně připomínající - všem, kteří ho znají - Subjektiva. Trpí výčitkami svědomí kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše, a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókju ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti laciné, např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovitost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->) (24.10.2008)