35 panákov rumu

Claire Denis nám předvádí běžný život dnešních (černých) Francouzů. Opírá se o přesvědčivé herce, byť z valné části debutanty, třeba filmově krásnou Mati Diop, i své tradiční spolupracovníky (kameramanka Agnès Godard a anglická skupina Tindersticks zodpovědná za hudbu). Snad jen povinná úlitba koproducentům ve formě výletu do Lübecku mi přišla zbytečná, ale aspoň jde o filmově docela neokoukané místo. (05.10.2014)

Pro určitou vyhraněnou část publika bude toto léto ve znamení střízlivého souboje dvou, v jistém směru blízkých, filmů, na jedné straně novinky Jima Jarmusche Hranice ovládání a 35 panáků rumu režisérky Clair Denis na straně druhé. Půjde také o soupeření mezi dvěmi černošskými herci. Alex Descas, který je k viděni v obou těchto filmech, je hlavní postavou citlivých Rumů, proti němu více prezentovaný (dík karlovarskému festivalu) Isaach De Bankolé se v Jarmuschovi konečně dočkal hlavní role a oba již tolik provázané tvůrce znovu více spojí: právě u francouzské režisérky Clair Denis zahrál v začátcích dvě hlavní postavy (Chocolat, S'en fout la mort)... Při sledování 35 panáků rumu jsem měl spoustu nápadů a pocitů, jeden ale mi přišel nejdřiv a nejjasněji - na filmu Clair Denis (a viděl jsem napřed jen jeden její film) je nejvíce kdykoli znát, že již asistovala v 80. letech u filmů tria režisérů slavných jmen: a dost dobře se z tohoto filmu pozná, co si vzala - klidné tempo a ůvod, ztělesněné jízdou vlaku, jako u ranné Wendersovy tvorby, některé přesné místa a scénické motivy od Jarmusche, pomalost od Rivetta... 35 panáků bílého rumu, které Alex Descas na závěr vypije, jsou velice kompaktním, zcela prostým, poklidným, příkladným, bystrým filmem, který se nikdy nikam nerozjede. Důležitá velice je úvodní jízda po kolejích, kde je naznačeno vše, co hmatatelně zachycenou a s pokorou prezentovanou psychologii postav popisuje. Všichni popojíždí pomalu po kolejích, ale jenom tak na predměstí, po okraji velkoměsta, nikdy nevjedou se soupravou dál, aby načichli a zažili víc ze života, do jakého se nemohou dostat, odjíždějí krokem stále do stejné stanice a jen se vrací nazpátek. Divák by chtěl pokračovat dál, ale nemůže, protože koleje jsou vždycky utnuty, tak jako jim, jednomu černochovi a jeho dceři, sousedce, klukovi z nižšího patra s kocourem, skupině řidičů příměstských vlaků, kteři se potkávají na tratích a v baru, končí kroky jen tady, v místě, kde žijí... A tak dále, et l'autre, et l'autre. Film si zaslouží svou pozornost. (18.07.2009)

Rovnako ako pomaly prichádzajúci vlak do stanice, vlak ktorý sa smie pohybovať len po napevno vybudovaných koľajách, vlak čo by emblém jak ubíjajúcej monotónnosti, tak nezadržateľnej postupnosti, aj C. D. skrz tento nenápadne metaforický prvky zdieľa pozvoľne plynúce zamyslenie sa nad zložitým (niekedy až takmer nemožným) vymanením sa z predestinácie svojho bytia, nad potrebou rodinného zázemia/citových väzieb, nad neľahkou nutnosťou zmeny ale taktiež nad tým, že práve v podceňovaných maličkostiach drieme krása dotvárajúca zmysel nášho bytia. "35 panákov rumu" nehce zapadať do škatulky typicky poučných sociálnych drám; zámerne pomaly sleduje ťažkú každodennosť rôznych ľudí z pochmúrneho predmestia a upriame sa skôr na podchytenie pocitových nuansí, než na okázalé riešienie spoločenských problémov. Z kroka na krok taktne odkrýva jednotlivé väzby medzi účinkujúcimi, študuje ich rozpoloženie a spätne ozrejmuje ich konanie. Tiché prekvapenie, ktoré sa dorozumieva pomocou neverbálnych nástrojov komunikácie a to pohľadom, dotykom, posunkom. Umocňuje ho splínový repertoár od Tindersticks, "nehrané" herecké prejavy a nevídaná úcta k spolupatričnosti ako takej. (24.10.2011)

Ano, je to snímek o dospívání, stárnutí, nadějích a ztrátách. Jeho netradičnost je koncipována v neobvyklém stylu vyprávění a to za použití velmi životního tématu a tou je životní stereotyp. Známe to zcela všichni a to bez vyjímky. V zaměstnání stejná práce se stejnými spolupracovníky, doma stejné činnosti se stejnými členy rodiny. Vše funguje jak má a vládne spokojenost. Ale co když je toto všechno někde náhle po mnoha letech nenávratně narušeno? Půjde to dále bez komplikací anebo se něco stane? Nic už nebude jako dřív a o to tu jde především. Vyrovnání se s osudem. Tento příběh je vyprávěn tak, jak to v životě skutečně chodí. Tedy žádné srdcervoucí dramatické výjevy. Tady se vše vyjadřuje pocity, pohledy a gesty. Tedy přesně tak, jak se člověk opravdu chová. A tady mohou být některé výjevy konfrontovány s divákem. Může to být i velmi osobní. Asi se to nezdá, ale skutečně takové situace potká spoustu lidí. Jak by jste se zachovali v takové situaci vy? Stejně? Jinak? Tento film velmi citlivě poukazuje na jednu životní problematiku bez skrupulí a nadsázek a velmi se to povedlo. Zanechá hluboký dojem a soucítění s hlavní postavou příběhu a jisté pochopení. Poselství tohoto výborného filmového počinu bylo naplněno. (24.11.2014)

Ačkoli to není nikde oficiálně konstatováno, jedná se o variaci na snímek "Pozdní jaro" Jasudžiróa Ozua. "35 panáků rumu" má totožný základní příběh, obsahuje určité stejné scény a místy se shoduje i koncept skladby sekvencí, kdy nadcházející záběry zpětně dodávají význam předchozím scénám. To ovšem filmu nikterak neubírá na kvalitách. Narozdíl od Ozua, který většinu významů předával dialogy, Denisová vypráví obrazy, které zachycují dotyky a pohledy postav. Odtažité a útržkovité sekvence zprvu vytváří dojem, že se jedná o záblesky banální existence několika obyčejných lidí. Až posléze se jakoby mimoděk odhalují vazby mezi postavami. Právě pouta, tíže jejich přetrhávání a z ní plynoucí rezignovaný smutek představují centrální téma filmu. (06.07.2009)