Baaria

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy. (17.02.2015)

Tornatore se po třech letech vrací. K režii, ke svému dětství, ke svým dřívějším filmům (zejména Bio ráj a Malèna). Není na podobný návrat ve třiapadesáti trochu brzy? Baarìa vážně připomíná „uzavírací“ dílo mnohem staršího režiséra. V dobrém i zlém. Především je filmem nenasytným, který chce během sto padesáti minut shrnout čtyři desetiletí jedné vísky i jednoho člověka. Namísto uceleného vyprávění sází na různé dlouhé epizody z jednotlivých časových údobí. Dlouho a marně jsem čekal, kdy už skončí zestručněný prolog a začne hlavní příběh. Až zpětně mi došlo, že režisérův přístup prozrazuje již první scéna – půjde o průlet italskou historií. Je to opravdu zvláštní forma podání, ale vzhledem k rozsahu má něco do sebe, neboť alespoň není čas začít se nudit. Stejně tak bohužel chybí příležitost „přilnout“ k postavám, jejichž psychologickému prokreslení nebylo věnováno mnoho péče a jež navíc ztvárňují herci předně pohlední, teprve pak dobře hrající (nevím, jestli vás to potěší, nebo odradí, ale Francesco Scianna vypadá jako mladý a opálenější Richard Gere). Anekdotické epizodky z vesnického života (apotéka) jako by pro režiséra byly důležitější než osudy hrdinů (Mannina). Skutečnou hlavní postavou je nakonec Bagheria. Díky bohaté výpravě, na niž Tornatore s chutí upozorňuje, také postava nejživější. Na ulicích je stále rušno, pro horkokrevnost místních někdy až příliš, ale to už asi k Sicílii patří. Kdo jiný by to mohl vědět lépe než Tornatore, tamější rodák. S předstihem (protože jeden nikdy neví) si natočil film svého srdce a zaplnil jej vším, co má rád (tzn. včetně Moniky Bellucci). Natočil jej pěkně, to ano, zároveň ale trochu zmatečně, nepříliš nápaditě a bez většího překvapení (vyústění až příliš mnoha scén uhádnete předem). Má-li navíc Baarìa nějaké ústřední téma (nejspíš rodina vs. kariéra), přistupuje k němu stejně nesoustředěně jako ke všemu ostatnímu. Záchranou na poslední chvíli není ani závěr, pozoruhodný do stejné míry jako směšný a hloupý. Určitě díky němu ale budete mít po odchodu z kina chvíli nad čím přemýšlet. Opravdu jen chvíli. Apendix: I když jsou poznámky na účet socialismu a komunismu díky naší znalosti jeho pravé tváře úsměvné, Tornatore režim rozhodně nekritizuje. Peppino je až do konce vykreslován jako idealista bojující za správnou věc. 70% (29.03.2010)

Velkolepý obrazově krásný film jako pocta režisérovu rodnému městečku Bagheria a životě na Sicílii. Historie a obrazy života oblasti ve dvacátém století, se svojí tvrdostí a syrovostí, fašistickým okouzlením mocí, prolomováním složitých bariér mezi mužskou a ženskou částí, komunistickou ideologickou snahou o zrovnoprávnění nejchudších vrstev i mafiánskou podstatou fungování společnosti. Těžkosti i radosti zalité příjemným slunečním svitem. Vše se točí kolem postavy Peppina Torrenuovy (gereovsky vypadající Francesco Scianna, jako nejmenší Giovanni Gambino, jako malý Davide Viviani), který se z chudých poměrů stává charakterově čestným člověkem, který se s čistou ideologickou snahou komunistických myšlenek snaží změnit život chudých a zlepšovat kvalitu života a bojovat proti všem nešvarům společnosti. Z dalších postav: Peppinova oddaná žena Mannina (Margareth Madè a jako malá Mariangela Di Cristina), její přísná a milující matka Sarina (Ángela Molina, jako mladší Nicole Grimaudo), Peppinův bratr Nino (Salvo Ficarra), Peppinův prostý a čestný otec Ciccio (Gaetano Aronica, jako mladý Alfio Sorbello), a velká hromada dalších a dalších v tom velkém a nepřeberném mraveništi a v průběhu několika desítek let. Líbivé, velkolepé, a přesto svým způsobem povrchní pro svoji překotnou snahu zachytit vše. Ale přesto jde o zdařilou poctu své rodné oblasti a jistému romantickému způsobu života, který je již bohužel pouhou minulostí. (21.04.2012)

Nevyvážená a zmatečná multigenerační freska jednoho sicilského zapadákova a jeho obyvatel...Zpočátku prosluněná, divoká, hravá, groteskní a s příchutí Bio Ráje i Maleny ...Pak už bohužel příliš politická, zdlouhavá, převyprávěná a nudná...A nic na tom nemění ani Morricone nebo Monica Belluci ve své nejzbytečnější a snad i nejkratší roli, která tu je jen kvůli jménu pro plakát... Na kvalitu svých předchozích počinů Tornatore nedosáhl... (07.06.2010)

Dlouhou dobu jsem se nemohl vyrovnat s určitou mírou fragmentárnosti a povrchnosti, dokud jsem si neuvědomil, že Tornatore filmem vzpomíná. A copak se dá vzpomínat jinak než nahodile a přetržitě, natož bez příkras? Vzpomínání nikdy není zcela objektivní, protože postrádá bezprostřednost. Formuje jej uplynulý čas, charakter, potřeby. Může si dovolit být zahaleno v černobílém dešti smutku nebo v idealizovaném světle sicilského slunce. Koneckonců i ono podléhá vnějším vlivům a uzpůsobuje se momentálním pocitům i lidské zkušenosti s uměním. Ponejvíce pak s filmem a jeho výrazivem. Nabízí se proto otázka: Je filmová gramatika odrazem vrozených mentálních vzorců nebo byly tyto vzorce filmovou gramatikou nenávratně ovlivněny? A co sny a představy? Byly před filmem, fotografií, malbou jiné? (28.01.2011)