Ďaleko od hlučného davu

Vesměs souhlasím s úvodem Mattyho komentáře: ten film je zároveň feminní i feministický, a v obou případech zhruba stejně nedostačuje. Nevím, jestli jsem během pokrývání fotbalového mistrovství světa žen chytil až moc hutnou feministickou slinu, každopádně moje skromně emancipované já tu prostě zůstalo neukojeno. Bathsheba jako postava nezávislá? Dejme tomu. Ale k tomu i silná osobnost? Ani omylem. Snad veškeré silné ženské repliky zněly, jako by se psaly a nahrávaly čistě pro potřeby traileru (hlavně teda ta jedna, všichni víme...), a prvotní scéna s vyhazovem nakonec bohužel vůbec nebyla slibným warm-upem, za jaký jsem ji naivně pokládal, nýbrž obyčejným vrcholem hrdinčiny zarputilosti. Zbytek byl v jejím podání hlavně o nerozhodnosti, nevděčnosti a rezignovanosti na cokoliv víc než platonické něco. Takhle jsem to teda aspoň vnímal já osobně, ale budiž, beru (resp. hádám), že Bathsheba diváctvo rozdělovat měla, a v tomhle zase na druhou stranu Carey odvedla obrovský kus práce, když se její nesmělé úsměvy na všechny strany opětovně rovnaly univerzálně odzbrojujícím argumentům. --- S kým mám ještě větší problém než s hlavní postavou, to je pan režisér. Ten zaprvé vůbec neukormidloval proces sesekávání materiálu, ale opravdu vůbec. Zadruhé jeho vrchní záporák znovu působil hystericky, až nepříjemnym způsobem absurdně a zatraceně neuvěřitelně (stejně jako ta babka ze školky v Jagten). A konečně s předešlým bodem související zatřetí: připomeňte mi prosím ještě jednou, kde že se vzala ta Vinterbergova stěží opodstatněná aura "režiséra pravdy"...? --- PS. Armstrongova hudba je tady fakt *překrásná* a už teď mám dojem, že si v klidu rezervovala místo v top3 za letošní rok. --- PPS. Hodnocení dodatečně zvyšuju potom, co jsem se zamiloval do Let No Man Steal Your Thyme. Prostě Carey >>>>> (07.07.2015)

Hezky natočená populární prstírna viktoriánským panen, u níž je až k neuvěření, že jí napsal chlap. Ačkoliv, když se na toho Hárdyho tak dívám, kdo ví, jak to vlastně bylo… Každopádně jsem měl u toho pocit, jako bych očichával ruku čerstvě vytaženou z netknutého klína Džejn Óstenové a přitom se na mě sápal některý z věčně lačných, lidožravých bobrů sester Brontëových. A k tomu všemu jsem musel čumět na esteticky až nehumánní Kery Chuligán, navíc charakterově napřesdržku, jak je rozpolcena mezi dva bezkonkurenčně nejcharakternější a nejcharismatičtější správňáky, kteří jakoby vypadli z nejlepkavějších snů zoufale nemrdaných, otylých hospodyněk, a dokonale teploušského oficíra (patrně autobiografického). Teď byste asi vsadili na můj odpad, že? Chyba! I heterosexuální cynik totiž občas zatouží po klasice, pohladit po šulínku a ošukat škaredého babochlapa nebo pár ovcí kdesi v romanticky zelených lukách dorsetské farmy devatenáctého století, víte! Asi mi zrovna včera v nestřeženém okamžiku olíznul nějaký harlekýn hypotalamus a po tom přívalu agresivních nebo debilních braků poslední doby to bylo prostě takové uklidňující. Já vím, měl jsem se od toho hlučícího davu držet co nejdál, připadám si teď tak trochu jako feminně empatická, přechytřele užvaněná slečna Matty těsně před ovulací, ale stejně tomu napálím hezky přihřáté tři a už se o tom nechci víckrát bavit. (24.07.2015)

Daleko od Pepincovy komory. Předpokládám totiž, že mě to mělo zasáhnout hlavně do srdce, akorát že já teda zrovna nejsem zemědělská feministka. Měl bych se nejspíš dodatečně omluvit všem filmům, o kterých jsem kdy napsal, že se v nich nic nestalo, protože až tohle je to pravé - kamerou zachycené - nic jak má být. Děvčátek, která nevědí co vlastně chtějí, už mám plný kecky, proč na ně musím čučet ještě i v kině? (11.07.2015)

Film stejný jako jeho hlavní hrdinka, zároveň feminní i feministický (čímž netvrdím, že jedno vylučuje druhé). Přitom film v dobrém slova smyslu klasický. Poctivě udělané kostýmnní velkofilmy z éry klasického Hollywoodu, k nimž Vinterberg odkazuje v rozhovorech, nepřipomínají jenom soundtrack a velké celky krajiny hrající všemi barvami, ale i přímočará výstavba příběhu nebo časté užívání zatmívaček. Vinterberg a Nicholls předlohu zbytečně nemodernizují, pouze zdůrazněním některých povahových rysů protagonistky a drobnými úpravami dialogů vyzdvihují to, co v ní bylo moderní už v době vydání (silná a nezávislá ženská postava). Díky vyjmutí postav ze širšího kontextu viktoriánské společnosti a potlačení třídního aspektu je film nadčasový a jasně zacílený. Sevřené vyprávění, dynamizované od začátku tím, jak se k sobě mají/nemají Oak a Bathsheba (namísto kladení otázky, který z nápadníků bude tím pravým), nedává oproti Schlesingerově verzi skoro vůbec znát, že Hardyho předloha vycházela na pokračování. Snaha o udržení svižného tempa (s dobře rozvrženými dějovými zvraty a uváděním nových postav) a zachování maximální semknutosti, která film zachraňuje také před sentimentalitou, akorát chvílemi vede ke zkratkovitosti (natočeného materiálu bylo původně podstatně víc a muselo se hodně stříhat). Zřejmě na začátku a na konci není dost zřetelné, že mezi událostmi uběhlo mnohem více času než pár hodin, což trochu snižuje věrohodnost rozhodnutí, která postavy činí. Zásluhou herců, především Carey Mulligan, jejíž Bathsheba je velmi současná a velmí sympatická i tím, jak je nad věcí (a filmu tak nechybí ani jemný humor), ale autenticita nikdy neklesne pod přijatelnou úroveň. Její míra je ve skutečnosti po celou dobu mnohem vyšší než v nejedné moderní romantické komedii, která se melodramatickým konvencím navenek vysmívá. Vinterberg konvence naopak respektuje, aniž by kvůli nim slevil ze svých dosavadních nároků na pravdivost. Jestliže Schlesingerovo zpracování bylo pouze velkolepé, toto je navíc uvěřitelné. Více zde. 80% (26.06.2015)

Kombinace Thomase Hardyho (Neblahý Juda a Trishna) a Carey Mulligan (Drive a Velký Gatsby) je naprosto skvostná. Samotný román je také něčím, co si ráda odsleduju i ve starších adaptacích a budu se rozplývat ještě dlouho. #čsfdprojekce (09.07.2015)