Aksál

Dobová jednohubka s atmosférou. 1)  Mám jakýsi pocit, že 41letý Pavel Kohout nebyl zcela při síle, když to psal. Možná tu reflektuje svou vlastní politickou minulost, co já vím._____ 2)  Šroubovaný dialog přehrávajícího 30letého asexuálního (přinejmenším pro mě) Josefa Abrháma a na lady si hrající 28leté Marii Drahokoupilové mě za srdce ani za rozum nechytil. Pozérské roli Aksála (Lásky) odpovídá pozérský Abrhám._____ 3)  Výstižný koment: radektejkal***. (28.07.2023)

Na první pohled krátká povídka, při zevrubnějším prozkoumání však mám pocit, že se tvůrci dokázali obsahově dotknout všeho, co je pro lidský život klíčové.. A ač se to zdá neuvěřitelné, skutečnost je taková, že pouhé dvě otázky mohou jednu přivést na životní křižovatku.. Plus výborná Maruška Drahokoupilová, krásná žena s milým úsměvem a příjemným hlasem.. (28.02.2018)

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Typická kohoutovka. Převyprávějme si tento příběh za předpokladu, že od začátku víme, kdo je kdo. Pokud o autenticitě života mluví Jean-Jacques Rousseau nebo český blázen, není to totéž, ale vede to k témuž. A nebo jako parafráze: každá prohraná sexuální revoluce vede k další desexualizaci. Pod "desexualizací" můžeme rozumět každý represivní systém. - Navíc: Abrahámova role patří k dalším jeho faux pas. (18.07.2022)

Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. (19.07.2013)