Aksál

Jak (různě) lze toto dílo pojímat, dokumentují komentáře PollyJean, Aelity a Vančury. Já se omezím jen na adoraci. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl tak skvostnou televizní inscenaci (natož původní), jako je Aksál. Při počátečním rozhovoru dvou párů jsem si myslel, že mám Kohouta (autora scénáře) přečteného: že poté, co se prostřednictvím 7 zabitých vypořádal s vlastní minulostí, hledí nyní už k zářné emigrantské budoucnosti. Ale jakkoli i zde by bylo lze usvědčovat autorský osobní mindrák, šlo by o nesmírně ochuzující optiku. Aksál je velmi dobře (až brilantně) napsaná, nadto precisně zdramatizovaná, překrásně situovaná a nasnímaná, úžasně sehraná povídka. Neuvěřitelně přesně dimenzovaná a natlakovaná. Pouhá půlhodina jejího trvání stačí, aby se zakymácel život (jak tady někdo píše: 30 minut rozhovoru stačí na to, aby se zhroutilo neotřesitelných 12 let). Kde se místy zdá být napsaný dialog příliš návodný či příliš spěchající, dojem okamžitě přechází do polohy generální metafory. Vcelku ovšem stačí brát ho doslova, což je zásluha práce režiséra a jeho štábu, jakož i herců. Solidní Adamíra nemůže být nezmíněn, samozřejmě ale mám na mysli dokonalou Drahokoupilovou (herečka, kterou prakticky neznám) a Abrháma, nekompromisního a svůdného jak apoštol (už vyzrálého, ale ještě nezajetého ve své pohodlné klasické filmové poloze). Prostá dialogická televizní inscenace, při jejímž sledování mě jako diváka zároveň strhával obsah i plnil nadšením každý formální detail a projev (včetně např. zámlk mezi slovy, o obrazech nemluvě). A jelikož jsem naštěstí méně bystrý než mnozí komentující, neminul mě ani monumentální závěr. (21.07.2014)

Já jsem šťastná! Jak málo stačí k tomu, aby se převrátil svět. Zemětřesení, které způsobí takřka banální rozhovor o nebanálních věcech dvou neznámých lidí, opravdu nemá daleko k výjimečnosti a potvrzuje tím i Kohoutův společenský pluralismus. Abrhám a Drahokoupilová vynikající, Fišerova hudba místy velice podmanivá. (14.06.2016)

Zase jeden z malých zapomenutých klenotů českých inscenací. Můžeme ho chápat jako příběh tří konkrétních lidí anebo také jako obraz, kdy se Abrhámova postava stává zrcadlem, odrážejícím Eminy zapomenuté sny a přání s krutou a bolestnou intenzitou. V takovou chvíli se příběh stává nepříjemně povědomým, protože každý z nás taková zrcadla (ať už v podobě lidí nebo čehokoli jiného) ve svém životě občas potkal a potkává…a bude potkávat. Jen s tím koncem se mi nějak nechce srovnat. Znamená to snad něco v tom smyslu, jak zpívá Cave „all beauty must die?“ (20.10.2011)

Typická kohoutovka. Převyprávějme si tento příběh za předpokladu, že od začátku víme, kdo je kdo. Pokud o autenticitě života mluví Jean-Jacques Rousseau nebo český blázen, není to totéž, ale vede to k témuž. A nebo jako parafráze: každá prohraná sexuální revoluce vede k další desexualizaci. Pod "desexualizací" můžeme rozumět každý represivní systém. - Navíc: Abrahámova role patří k dalším jeho faux pas. (18.07.2022)

Zvláštní filmeček, v němž se hraje o manželské štěstí. Žena se díky příchozímu muži ocitá v myšlenkovém proudu, ve kterém uvažuje o všech rozhodnutích spojených s manželstvím. Možná si není až tak jistá svým dosavadním životem, což jí právě on najednou připomíná a bortí její dosavadní jistoty, možná falešné, jak se zdá. Jenže ten konec a vysvětlení postavy Josefa Abrháma mi přišlo minimálně totálně hloupé a úplně pokazilo konec. Na druhé straně musí být člověk tak trochu blázen, aby podobným způsobem oslovoval ženy, vedl s nimi podobnou konverzaci a nenechal se odradit ani ve chvílích, kdy žena skutečně jasně odmítala jeho dobývání. (24.07.2023)