Hačikó: Príbeh psa

Inu, Akita Inu, aneb Lasse se vrací.. Mé cynické Já napadalo, jak tenká je hranice mezi věrností a nechápavostí, či že pátrání po zaběhnutém Hačim se od jistého dějového zlomu zúží asi na metr čtvereční prohledávané plochy. To druhé, samojedí Já, přemýšlelo o dojemné oddanosti až za hrob a němých pohledech, co vydají za tisíce slov.. Je jasné, že spousta hodnocení se bude odvíjet od vztahu diváka ke psům, tzn., že city přemůžou rozum a na tom není nic špatného. Jinými slovy, kdo bude na konci řvát jako stará bába, stydět se nemusí, neboť v tom rozhodně nejede sám. Mou tvář však slzy nezkrápěly, neboť jsem zavalen úpěl pod tklivým klavírem a hlavně mi Hallström nenabídl výraznější vklad veselosti do jinak zbytečně trudného příběhu. Vždyť život není jen černobílý, ne? (01.07.2013)

Osmička ani zaboha nechcela aportovať a tak profesor Wilson navštívil svojho japonského priateľa Katana Wakizašiho , aby mu o Akite niečo povedal. On mu povedal, že modrá krv neaporuje a kedˇ tak, tak to musí byť veľmi špeciálna udalosť. Jedného dňa sa však profesor nevrátil a Osmička si uvedomil, že prejebal aportík a tak chodil čakať na stanicu dlhých desať rokov každý deň. Takže záver: tu neplatí staré známe " Kto si počká, ten sa dočká. " (20.11.2010)

Tak jsem si zase jednou pobečela...:) Od určitého okamžiku už jsem cítila, že se ty slzy chtějí dostat ven, ale to jsem je ještě zvládla udržet. Říkala jsem si, že bych film možná i zvládla bez pláče. Jenže od scény, kdy se Richard Gere už nikdy domů nevrátí, jsem to prostě už nedokázala zastavit. Bylo to silnější než já:) Několik scén bylo tak dojemných a tak strašně "heartbreaking," že se to prostě nedalo vydržet. Zvláště pasáž, kde už zestárlý Hachi pomalu ťapká po kolejích, nebo scéna, kdy se po letech setká na nádraží s Joan Allen. Nádherný film o mimořádné psí lásce a věrnosti k člověku a o její nesmrtelnosti, který je o to více dojemnější, že se skutečně stal. Myslím, že lidé se mají od zvířat ještě co učit, zejména co se týká naprosté oddanosti, věrnosti a silného pouta. Zvláště v dnešní "moderní" době, kde si lidé jeden druhého už přestávají vážit, a pojmy jako "tolerance", "respekt", či "pokora" a mnoho dalších, se začínají ztrácet v dáli. (28.07.2013)

Komentář obsahuje nejeden SPOILER. Hachiko je další z řady vyděračských snímků, stavící na kouzlu čistoty vztahu roztomile koukající a účelně knikající psovité šelmy k jejímu pánovi (viz, nebo možná radši ani neviz Marley a já ). Ovšem, vezmu-li to kolem a kolem, o čem vlastně celý film je, že: chlapík najde štěňátko - ze začátku ho nechce, brzy ale zjistí, že ho vlastně strašně chce, následují desítky minut ťuťuňuňu záběrů na bujaře skotačící dvojici, pak chlapík umře (ach) a až do konce snímku všichni svorně slzí a trpí – psisko hlavně (fňuk fňuk). Chápu, že je snímek inspirován skutečnými událostmi, ale to nic nemění na faktu, že je Hachiko postižen zhoubnou chorobou, jejíž “projevy” je možno dohledati ve výkladových slovnících pod pojmy stereotyp a klišé. (10.03.2010)

Nic nepomohlo, že režíroval Švéd, stejně spáchal podbízivou sentimentální věc. Američané opět prokázali, že se nedokážou vymanit ze svých tupých stereotypů a musí točit jen podle zaběhaných šablonek. Přes krátkou stopáž strašně nudný a steriiní film. USA opět dokázali, že jsou zemí netušených možností. Kdo mohl tušit, že takový námět dokážou takhle zprasit? (10.12.2011)