Muž, který miloval Yngveho
Mannen som elsket Yngve
The Man Who Loved Yngve
The Man Who Loved Yngve
Réžia:
Stian KristiansenScenár:
Tore RenbergKamera:
Trond HøinesHudba:
John Erik KaadaHrajú:
Rolf Kristian Larsen, Ole Christoffer Ertvaag, Ida Elise Broch, Arthur Berning, Kristoffer Joner, Jørgen Langhelle, Vegar Hoel, Andreas Cappelen (viac)Obsahy(1)
Norský Stavanger je sice příjemné, ale poněkud monotónní místo k životu, do něhož revoluční konec osmdesátých let proniká jen skrze televizní obrazovky. Jediný únik z okolní šedivé nudy nachází sedmnáctiletý Jarle v hudbě kapel nové vlny, pod jejichž vlivem založí s přáteli „nejtvrdší punkovou kapelu ve Stavangeru“ (především proto, aby jako nezletilý gymnazista konečně pronikl do jediného rockového klubu ve městě). Když však do školy nastoupí nový student Yngve, obrátí se Jarleho doposud dětský svět vzhůru nohama: aniž by tušil, jak k tomu došlo, zjišťuje, že volí mezi dívkou, kterou mu všichni závidí, a chlapcem, jehož ani pořádně nezná. S tak silným emočním zlomem, který se podařilo debutujícímu Stianu Kristiansenovi do snímku vložit, se lze setkat jen málokdy – jeho zábavná komedie o dospívání se takřka nepozorovaně zlomí do hořce melancholického vyprávění o nemožné lásce. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (84)
Po deseti letech od brilantního Fucking Amalu přichází ze Skandinávie další zdařilý snímek s homosexuální tématikou. Narozdíl od Moodyssonova díla se ovšem tentokrát nezaměřuje na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) dívek, nýbrž na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) chlapců. Hledat příběhovou podobnost by nebylo příliš platné, i přesto jsou si tyto dva filmy hodně blízké. Zejména svým přístupem. Narozdíl od většiny amerických pokusů se tu ona homosexualita netlačí dopředu, ale pozvolna prochází celým snímkem. Hlavní roli tu hrají charaktery, jejich postupný vývoj a city, které mezi nimi prostupují. Důraz je kladen na obyčejnost, nikde není cítit snaha o citové vydírání, díky čemuž vše působí pravdivě. Počáteční zmatené pocity v hrdinovi, jeho strach z budoucnost, následků, reakce okolí, ba možná odmítnutí, konečné přiznání, ovšem rychlé popření a očistný závěr. Pohledy za kterými se skrývají vzrušení a strach. Je až neskutečné jakým způsobem zde vše funguje. Není třeba být doslovný, divák vše vycítí sám. Jednotlivé emoce se pomalu mísí, dochází k postupné gradaci a závěr snímku nabídne empatičtějšímu publiku katarzi. Naprosto úžasný film, která mi připomněl, jaké poklady se k nám ze severu dostávají. ()
Mladí rebelové měli obrovský potenciál, který ale dle mého názoru podřimoval kdesi v povzdálí, protože jsem měl pocit, že se z toho dalo vytřískat o dost víc. Měl jsem problém se ztotožnit s hlavním hrdinou - občas jsem nechápal, proč se chová tak hloupě (rozumím jeho duševnímu chaosu, ale jeho vypořádávání se s ním už tolik ne). Nejsem úplně fanoušek hudby, která ve filmu zněla, ale ani odpůrce, takže jsem byl vůči hudební stránce filmu vcelku lhostejný. Samotný příběh se začal vyvíjet dost slibně, slibně i vygradoval, ale ten konec to prostě zabil. Nejednoznačná zakončení filmů bývají fajn, tohle však snad ani nemělo konec. Zpracováním skromný, avšak tématem ambiciózní film, který u mě propadl zejména kvůli hlavní postavě a nedořečené pointě. ()
Přemýšlím, kdy naposled jsem ve filmu pocítila stejné sympatie ke všem hlavním postavám, jejichž charaktery jsou bravurně vytvořeny. O což se předně zasloužilo herecké obsazení. To je naprosto výborné a společně svou přirozeností a uvolněností vytváří základní stavební kámen tohoto filmu. Zrzavý Rolf Kristian Larsen jako "lídr" kapely, Arthur Berning jako opravdový kámoš s moudrými hláškami po ruce, krásná, sympatická a chápavá Ida Elise Broch a Ole Christoffer Ertvåg jako hodný, možná zvláštní a citlivý kluk. K tomu typická atmosféra chladného severu a dynamická a podmanivá hudební stránka. Je to film o přátelství, o lásce, o vznikajících citech, o touze po nich a zároveň strachu z nich. O chybách, které ze strachu a kvůli nim děláme, o výčitkách a o uvědomění si, kam až nás to vše může zahnat. Film netlačí na pilu, v ničem nepřehrává, neměla jsem dojem, že je scénář vykonstruovaný, že se postavy chovají strojeně či nepřirozeně. Vše je zcela přirozené, opravdové a laskavé. Na severu zřejmě většina tvůrců nemá ani ponětí, že existuje něco jako "klišé, patos či vyumělkovanost.":) To je jeden z důvodů, proč je jejich filmová tvorba tak skutečná a uvěřitelná, lidská, samotářská a melancholická. Severské podnebí dokáže čistit a chladit duši, stejně jako ji dokáže rozdrásat a roztrhat. Mimochodem, ta chemie a pohledy mezi Jarlem a Yngvem jsou doslova odzbrojující:) Hezký a výstižný komentář podal uživatel Dudek. ()
Perfektní! Já jsem tu dobu trávil ve stejným věku na druhé straně té hroutící se zdi. Měl jsem trochu jiný starosti, v porovnání s tímhle klukem vlastně žádný. A to se mi na tom právě líbilo, že jsem tomu jeho problému uvěřil a porozuměl. Že jsem uvěřil a porozuměl tomu, jak s ním nakládal, a jak ho nakonec "řešil". Ten film byl od A do Z uvěřitelnej. A to na filmech miluju- pocit, že sleduju příběh někoho skutečnýho. Že mi ho někdo vypráví za pomoci obrazů a slov, a já za tím vidím třeba jako v tomto případě trápení dospívajícího kluka, kterej na maloměstě zjišťuje, že je možná homosexuál. Do toho ta parádní muzika, jeden song vedle druhýho dokonale znám. O Jesus & the Mary Chain se mluvilo v momentě, kdy hráli Stone Roses. Nepovažuju to ale za chybu a nenašel jsem tam žádnou jinou. Líbilo! ()
Jednoznačně parádní záležitost. Filmy s gay tematikou jsou v mnohých případech předvídatelné a citově kalkukulující. Tenhle snímek však ani náhodou. Kromě výtečného scénáře a skvělých hereckých výkonů disponuje vydařeným soundtrackem čítajícím mj. The Cure a Joy Division. Určitě jeden ze základních kamenů snímků z této kategorie. P. S.: Český název opět zhovadilý. ()
Reklama