Žena v Berlíně

Události líčené ve filmu nebyly ani zdaleka historikům neznámé, přesto trvalo mnoho dekád, než se prolomilo společenské tabu, které souviselo s traumatem masově znásilňovaných a zneužívaných žen postupující Rudou armádou. SSSR ani jeho nástupce Rusko pochopitelně neměly zájem otevírat tuhle neslavnou kapitolu působení svých vojáků za 2. světové války. Když Rudá armáda v roce 1944 dosáhla německých hranic, měla za sebou krutou zkušenost těžkých a krvavých bitev a vědomí brutálního násilí páchaného Němci na civilistech. Rudoarmějci měli co vracet a obyvatelstvo prvních obsazených německých osad věru nedopadlo dobře. To ovšem znásobilo odpor německých jednotek, a proto sovětské vedení největším excesům rychle zamezilo. Znásilňování a loupení ale nebránilo, něco se vyčerpaným jednotkám zkrátka nabídnout muselo. K sexuálním deliktům u západních jednotek sice docházelo taky, ale v nesrovnatelně menší míře a jiné atmosféře (svědčí o tom např. scéna hromadného znásilnění italské školačky ve snímku Horalka). Na východní frontě mělo znásilňování masový charakter a rozměr systémového selhání - a fakticky i válečného zločinu. Postižené ženy se pomoci nedovolaly a o připomínání své bolesti a hanby nestály. Teprve poté, co válečná generace zemřela nebo se dožila stařeckého věku, bylo možné se k téhle problematice vrátit. Obsah filmu je pro některé kontroverzní ostatně i dnes, ale po mém soudu o nějakou snahu o relativizaci hrůz nacismu z německé strany nebo dokonce o falšování dějin určitě nejde. Snímek se nesnaží o černobílé vidění, rudoarmějci nejsou jednorozměrné zrůdy, ale lidé, které formovala válka a osobní zkušenost. Jejich postoje a pocity jsou zkrátka rozporuplné - konec konců totéž se dá říci i o německých civilistech. Za první půli bych vzhledem k tématu neváhal nadělit 5*, ale v druhé půli se scénář začne motat v kruhu a řadu scén by šlo prostříhat. Takže nakonec za 4* a 85 % celkového dojmu. (06.07.2017)

"Wie sollen wir leben?" se všemi významy, jež daná věta může nést, nás v závěru citelně rozechvěje. Známé zmizelo, nebo se rozpadlo. Věřit už se nedá ani slovům, když tolik nesouzní se skutečností. Co je láska? Redefinovat. Co je zlo? Redefinovat. "Was? Was? Keine Antwort."// (Navíc mám slabost pro lásky à la Markéta Lazarová.) (13.03.2011)

Chápem, že sa mnohým divákom tento vojnový film na pozadí skutočnej udalosti opísanej v denníku jednej Berlínčanky o tom, čo sa dialo (hlavne so ženami) keď do mesta vtrhla Červená armáda, páčil. Námet je naozaj silný a hodný zamyslenia. Ale myslím, že si zaslúžil lepšie spracovanie. Nudu tu striedajú násilnícke scény akoby vytrhnuté z kontextu, s jasným zámerom vyžmýkať z diváka nejaké tie emócie. To všetko je doplnené nejakým tým tancom a spevom, aby potom zas prišlo niečo smutné... Do istej miery mi to pripomenulo film od Agnieszky Holland - V tme (2011). Podobne účelové a hlavne so slabo vykreslenými postavami. Ako celok tak snímok postráda väčšiu dramatickú hĺbku. Škoda, pretože priestor by tu určite bol, len sa žiaľ nevyužil. Slabý priemer. 55/100 (26.08.2016)

Válka mění slova! Láska už není to, co bývala...Netradiční pohled na konec II. světové války očima jedné ženy. Silný, netradiční příběh obyvatelek jednoho polorozpadlého činžáku ofehrávající se v dubnu 1945, kdy sovětští vojáci dobyli Berlín. Každodenní strarch, beznaděj, znásilňování....ale hlavně vůle přežít. A nikdy už nebude nic takové jako bylo dřív. Jak dál žít? Silný, výborně natočený příběh, který utkví v paměti. (16.05.2010)

Ty čtyři hvězdy nejsou za to, že by se mi ten film líbil. Naopak, nelíbila se mi snad ani minuta, pociťovala jsem odpor snad po celou dobu. Ale ten film mi v jistém smyslu otevřel oči. Jednak jsem donedávna o tom chování RA vůči ženám poraženého státu moc nevěděla (zvlášť ne o tom, že se to snad mělo týkat až 2 mil žen a průměrně to jedné provedli 12x), ale ten film mi pomohl to chování pochopit. Ne omlouvat, ale prostě pochopit. A uvědomit si něco o své dosavadní naivitě. Zpět k filmu: oddychovka to pro mě nebyla. (26.05.2020)