V moci davu
De ofrivilliga
Involuntary
Involuntary
Réžia:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrajú:
Leif Edlund Johansson, Lola Ewerlund, Hanna Lekander, Maria Lundqvist, Vera Vitali, Ylva Nilsson, Ida Linnertorp, Mikael Bundsen, Cecilia Milocco (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Dvě rozkošné, ale poněkud afektované blondýnky spolu tlachají o ničem, trestají jednu skleničku za druhou a přitom se fotí. Skupinka mladíků se věnuje vzájemným sexuálním experimentům. Mladá učitelka se pokouší vyřešit případ šikany, které se na jednom z žáků dopouští její kolega učitel. Malý chlapec je během oslavy svých narozenin zraněn, ale bojí se o tom někomu říct. A i málo stačí k tomu, aby se řidič rozhodl udělat si ze svých cestujících vězně. A co tyto příběhy pojí? Skoro nic. Snad jen to, že se všechny odehrávají ve Švédsku. Ale stejně tak bychom mohli být jejich svědky kdekoli na světě, protože patrně nikde na planetě neexistuje místo, kde by lidé nepodléhali stádnímu chování, ale stejně tak neměli touhu se z davu a masovosti vymanit a překračovat společenská tabu. Formálně originální a svým vyzněním pozoruhodné i alarmující švédské drama s prvky černého humoru, které uspělo také na tuzemském filmovém festivalu v Karlových Varech, natočil v roce 2008 renomovaný skandinávský režisér Ruben Östlund. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (42)
Oproti debutu už ide o vyzretejšie dielo, zároveň ale nemá ten anarchistický amatérsky drajv Mongoloida s gitarou. Osobne mi V moci davu ale sadol viac, Ostlund vhodne volí štylistické prostriedky a filmovú reč na vyjadrenie názoru, ktorý je daný už názvom filmu. Mne myšlienka akcie ovplyvnenej okolím pripadá originálna, najmä ak ju sledujeme prostredníctvom takto odťažitej mozaiky. Neostaneme však iba pri jednej téme. Takmer každý príbeh sa začne časom pomerne nečakane vyvíjať, niektoré však zaujmú viac, ďalšie možno menej. Napriek tomu celý film pôsobí veľmi celistvo. Rozhodne ide o dielo, ktoré si zamilujú hejteri dialógového snímania záber - protizáber. ()
Nevšedně zpracovaná mozaika lidských příběhů, které pojí to, jak se jedinec chová pod nátlakem davu, nebo okolí. Kamerový "přístup", který se jakoby drží stranou a ve většině scén divákovi vůbec nedává prostor, aby se více přiblížil k hlavním aktérům, však rozhodně nepomáhá tomu, aby se tak emočně dokázal do snímku přenést. Když člověk nemůže číst z tváří postav a je v podstatě odkázán pouze na jejich konverzace a záběry z dálky, není zrovna lehké, aby snímek dokázal vyvolat nějaké silnější emoce. Samotné příběhy jsou přitom docela zajímavé. Kdyby bylo De ofrivilliga zpracováno klasickým způsobem, možná by byl zážitek z filmu silnější. Takto se však zase jedná o zajímavý, malý filmařský experiment. ()
Jednoducho a nenásilne zobrazené bariéry, úskalia a intrigy, ktoré nám snová spoločnosť. A morálne dilemy s nimi spojené. Priznať svoje poklesky či nechať za nás trpieť iných? Byť populárny v kolektíve alebo odmietnuť sa prispôsobiť, keď je to v rozpore s naším presvedčením? Svedomie či ľahostajnosť a pokrytectvo? Všimli ste si aj vy tú paralelu s virtuálnym spoločenstvom, v ktorom sa práve nachádzame? ()
Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora, pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné, artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra. ()
Na tenhle film jsem byl velmi zvědavý, ostatně stejně jako na všechna dramata ze severu Evropy. Výsledek je však z mého pohledu velmi rozpačitý a mé dojmy po zhlédnutí celé te mozaiky poskládané z pěti příběhů byl různorodé. Skoro mám z toho filmu pocit, že režisér chtěl sdělit více, než se mu do tohoto filmu vešlo, nehledě na to, že většina příběhů zůstala bez nějakého zajímavého zakončení. Samozřejmě nevím, nakolik to byl záměr nechat ty příběhy otevřené, ale fakt je, že místo jednoho zajímavého filmu se mi dostalo pěti příběhů, které se střídaly v náhodném pořadí a ve kterých jsem se několikrát velmi složitě orientoval. Ovšem mám zkušenost, že to jde natočit zajímavý film, kde se prolíná více příběhů, jeden takový film (dokonce taktéž ze Švédska) jsem viděl někdy před rokem, byl složený ze třech různých příběhů a mé nadšení neznalo hranic (udělil jsem tenkrát pět hvězdiček), ovšem jak říkám, tam bylo těch příběhů méně a film trval asi dvě a půl hodiny. Takže pokud by tento film byl tak o tu hodinu delší, možná by to pomohlo. Co mi ale také nesědělo bylo experimentování se záběry kamery, některé úhly byly opravdu zvláštní. Zkrátka tenhle film v mých očích nepatří k nejvydařenějším, chtělo by to dotáhnout ty příběhy do konce, pak by to možná vypadalo lépe. Film ode mne získává tři hvězdičky. ()
Galéria (7)
Fotka © Svensk Filmindustri (SF)
Reklama