Zaslaná pošta

Poslední desetiletí nám přineslo dvě fantasy velesérie: Pána prstenů a Harryho Pottera. Filmová Zeměplocha vedle nich působí jako velmi chudý bratříček, ovšem stará česká moudrost praví, že chudoba cti netratí. Jacksonova trilogie mi připadá okázale a neživotně velkohubá, svět stvořený jen k monstrózním příběhům, v němž všechno je učiněno jiné, lepší, větší a vznešenější. Ano, i malost a obyčejnost tam má epické rozměry. V Jacksonově Středozemi, narozdíl od té Tolkienovy, se nemůže stát nic nedějinotvorného, aniž by to působilo nepatřičně. Například humor. +++++ V potterovské sáze mě odpuzuje to okaté elitářství, pohrdání mudly, kteří žijí nicotné životy (snad se to v pozdějších dílech mění ? nechci to zkoumat), neustálé střetávání Pottera a Voldemorta, které musí pokračovat, protože nic jiného se střetávat nemůže, jen absolutno s absolutnem. Velká gesta, velké city, zase všechno zveličené. +++++ Ale Zeměplocha... ? Zeměplocha plná lidského hemžení, smradu, přelidněná, nesourodá, záměrný guláš Zeměplocha? Ta je mi bližší s těmi lidičkami, človíčky, křiváčky, slizounky, podvodníčky a srábky. Kolotá a bublá, snad jak prapolévka, z které povstal život. Složena z laciného šmejdu, zdravého buranství a lidského pachtění po štěstíčku - ať žije. Té nebudou vadit laciné rekvizity, zdánlivě uboze se jevící masky, "woodpunkový" styl světě na Želvě svědčí. Může se ocitnout v prostředí westernu, sandálu, pláště a dýky, a každým krokem do dalšího mimo vyvolat úsměv. +++++ I tady "princ", velmi pochybný i s uvozovkami, získává svou "princeznu", zlo je jako v každé správné pohádce poraženo, ale cestičky k cíli se tak křiví a jsou tak zálibně pitoreskní... Postavy nereálné, blízké karikaturám, ale odrážející typy, které spíše než Frody, Gandalfy, Voldemorty, Glumy a Saurony potkáváme ve svých životech. A všechny budete uvědoměle milovat, i lstivého Vetinariho. Hermiona, Arwen či Galadriel mohou být sebenádhernější, ale Adoráta Srdénková, to je ženská! Aragorn či Frodo mohou být hrdinové, ale Vlahoš, to je sympaťák! Srdce Zeměplochy tepe s námi, nepovyšuje se nad nás. Pociťovaná absurdita našeho bytí se v ní jen násobí, což nás nakonec očišťuje víc, než hrdinské eposy. Je to únik neúnik. Prcháme do něj, nacházíme v něm chvilkový azyl, ale stále zůstáváme doma. Tohle je film, u kterého odpočívá Subjektiv, dík tempu aktivně. Silné ****. (19.02.2013)

Vždy jsem chtěl proniknout do světa Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochy, poznat jeho roztodivné hrdiny, ale nikdy jsem se ke knihám nedostal. Takříkajíc jsem netušil, kde v tom množství začít. Zaslaná pošta, kterou jsem letmo zahlédl v televizi, mi proto přišla vhod. Nejen, že je to dost příjemný příběh a první seznámení s autorem dopadlo výborně, ale lehce napovídá, že každá kniha je nejspíš originál a jednotlivé kusy spolu nesouvisí, což mne také velice potěšilo. Kvalita televizní adaptace je překvapivě výborná a nemám k ní výtky. Dalo by se říci, že na televizní film s Britské produkce dokonce nadstandardní počin. Rozhodně stojí za zhlédnutí a věřím, že i skalním fanouškům vykouzlí úsměv na tváři. 90% (09.03.2020)

Obrovská chyba, že tento film není určen do kin. Je to velice zdařilé dílo. Naprosto mě uchvátilo a to o to víc, jelikož jsem z počátku vůbec nic od tohoto příběhu nečekala. Výborný příběh se zajímavou zápletkou i rozuzlením. Jednu hvězdičku odebírám snad jen za to, že to bylo možná až zbytečně zdlouhavé, ovšem i přesto měl děj pořádný spád. (05.07.2011)

Humorné fantasy podle oblíbené stejnomenné knihy prakticky není co vytknout. Britská televize BBC má s adaptacemi literárních předloh od Terryho Pratchetta dlouhodobé zkušenosti a Zaslaná pošta se povedla podle jejích veřejnoprávních možností. "Levnější" triky nevypadají na malé obrazovce špatně, masky a kostýmy z toho vyšly snad ještě lépe. Příběh jednoznačně funguje. Jen ten děj roztahaný do dvou devadesátiminutových filmů by se dal podstatně zhutnit. Fanoušci si ale pošmáknou. Televizní svět Zeměplochy je prokreslený do nejmenších detailů a objevují se v něm i vyloženě vedlejší postavy z jiných příběhů. (03.11.2010)

Pořád se nemůžu vyrovnat s tím, proč vypadá Zeměplocha vedle Harryho Pottera a Pána prstenů jako chudokrevný ošuntělý vagabund. Toto nedozírné promarnění pratchettovského potenciálu, který si podle mého také zasloužil postavení obrovské merchandisingové frančízy s multimediálním trhem a blockbusterovým statusem a ne televarieté od tvůrců, kteří mají talent uzenáře, morálku lichváře a styl funebráka, přičítám trojí skutečnosti: (i) V prvé řadě je Zeměplocha zábavně parodickou směsicí popkultury a subverze, která na kanonických dílech fantastiky vlastně parazituje a zároveň je komentuje. Byť nijak závratně, přece jen směřuje k inteligentnějšímu čtenáři, který ocení meta-fikce než fikce samotné. Zeměplocha neslouží ani jako kašírovaná dekorace pro romantickou pohádku (Harry Potter), ani to není tabule, kterou školomet popíše poučkami o ideálním uspořádání společnosti (Pán prstenů). To ji na globálních trzích u koncového zákazníka logicky malinko indisponuje. (ii) Za druhé vězí u Zeměplochy problém v odstupu mezi knižními předlohami a filmovými adaptacemi, který není ani extrémně krátký jako v případě Harryho Pottera, ani extrémně dlouhý jako u Pána prstenů. Harry Potter se natáčel de facto spolu s paralelně vycházejícími knihami Rowlingové a jedno umocňovalo druhé, zatímco Pána prstenů nakopli kompletně od začátku, včetně znovuvydání všech tří svazků. Zeměplocha se naneštěstí časově vklínila někam mezi ně a navíc ji zastihla digitální éra na počátku devadesátých let, která stihla utvořit početný fandom, mapy a kuchařky z Discworldu, mrakoplaší čepičky, a tudíž se ji nevyplatilo investičně vzpružit a revitalizovat. (iii) A za třetí Pratchett má jak známo Alzheimera a nepotřebuje syslit peníze, beztak má vyděláno, na rozdíl od ambiciózní Rowlingové a jako vždy zištných majitelů práv k Pánovi prstenů, čilých podnikatelů, kteří se postarali o to, aby otcova památka nezanikla v přílivu nových jmen a nových dobrodružství. ____ Odbyté adaptace Zeměplochy jsou zvláště nešťastné také proto, že nabízela obrovský makrokosmos, dynamické univerzum mnoha soustav, které jsou více či méně provázané, například v Noční hlídce mohly ve druhém plánu sedět v kantýně zbylé postavičky z jiných dílů anebo by Smrť, který se alespoň na okamžik objeví v každé z x-desítek knih, mohl zajišťovat podružný rámec či tragikomickou stafáž. Divák by tak nevěnoval recepci filmu rovnoměrnou pozornost, ale v souladu se svým profesním zaměřením i s konkrétním fandovským zájmem by si stanovoval určitou klasifikaci a hierarchizaci jednotlivých částí rozsáhlého světa. Konečně se tak mohl vyřešit základní metodologický spor, který se stihl rozhořet mezi naratology a ludology. První nahlížejí filmy jako příběhy, druzí jako interaktivní systémy. Filmy dle druhých nejsou lineárně přednastaveným řetězem, ale kybertextem, kterému dává hybnou sílu až divák, nikoli autor. Svět Discworldu se takovým úvahám a konceptům vyloženě nabízel. (30.10.2010)