Vojdi do prázdna

nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů. (01.04.2010) (menej) (viac)