Božský

Budu si muset přečíst něco o Andreottim a dění v Itálii, páč z filmu zvlášť moudrá nejsem. Musím ale uznat, že takhle originální životopis se hned tak nevidí - naprosto neotřelý zpracování, skvostná hudba a opravdu božský Servillo. Jak píše lareley, forma někdy na úkor srozumitelnosti vítězí nad obsahem, na druhou stranu, když chce někdo znát suchá fakta, může si pustit BBC. Italové 21. století konečně vypotili něco víc než historickou slaďárnu. Grazie. (07.10.2011)

Nezvykle, přerývaně a nedořečeně vyprávěný životopis G. Andreottiho není příběhem jeho života, ale pokusem o portrét jeho charakteru. Což umožňuje takovou autorskou licenci, že není nutné řešit, jestli se všechno opravdu stalo tak jak snímek naznačuje. __________Divák nedostane lineární vyprávění, ale spíš množinu bodů, která se postupně skládá do obrazu s podobiznou politického manipulátora, který nechtěl získat moc kvůli výhodám, ale chtěl moc pro ni samu. _____ Abstraktnímu cíli odpovídá i abstraktní charakter hrdiny, o jehož motivaci a pocitech se nedozvíme nic. Jakoby žádné neměl a právě proto tolik bažil po politickém vlivu, protože ten jediný ho zviditelňoval. Jinak by skončil jako pro všechny neviditelný, opomíjený muž bez vlastností.______ Snímek baví až mrazivým humorem (nebo cynismem, chcete-li), chytrými dialogy, výbornou kamerou a inteligentní režií. ______ Pro neitalského diváka je ale složité zorientovat se mezi množstvím postav. I když tenhle snímek nechce vyučovat italskou historii, ale spíš zprostředkovat pocit z oné doby, přece jen bych uvítala trochu větší zviditelnění aspoň několika hlavních Andreottiho protihráčů (prostě proto, abych se v nich vyznala). ______ Při závěrečných titulcích mne zamrazilo z toho, že v tomhle případě nepůsobil zlo nějaký démonický psychopat jako Hitler nebo Stalin, ale přičinlivý úředník bez jediné vize, zato s archivem kompromitujících materiálů. P. S. Jestlipak si tenhle film pustil?/28. 6. 12./ (28.06.2012)

Ve filmové teorii se často kombinují dva různé jevy za účelem získání čtyř různých kombinací. Kupříkladu rozsah vyprávění (jaký rozsah informací dostává divák vzhledem k postavám) a hloubka vyprávění (jak moc vidí divák do nitra postav) vytváří následující čtyři možnosti: velký rozsah a velká hloubka (Nebe nad Berlínem), velký rozsah a malá hloubka (Intolerance), malý rozsah a velká hloubka (8 ½), malý rozsah a malá hloubka (film-noir). Stejně tak lze zkombinovat formální étos filmu (klasický, anebo moderní) a to, nakolik si volí film za téma politiku (explicitně politický, anebo apolitický film). Vznikají opět čtyři kombinace: klasická narace a političnost (Duel Frost / Nixon), klasická narace a apolitičnost (Matrix), moderní narace a političnost (Divo, Il) a moderní narace a apolitičnost (Eraserhead). Hlavní úskalí Divo, Il spočívá tedy v tom, že nabízí divákovi nejnáročnější možnou kombinaci – nesmírně vytříbené a poměrně komplikované sdělování informací spjaté s moderní formou a zároveň politické téma, které provokuje a stimuluje diváka k tomu, aby film neomezil na oblast plátna, ale aby se zajímal i o jeho referent ve skutečném světě. (03.05.2009)

Vědomí, že v italské kinematografii rychle dozrává nová generace špičkových filmových tvůrců, je samo o sobě víc než povzbudivé. Chceme-li blíže ilustrovat převládající průměrnost a šeď současné české filmové tvorby hraného filmu, sotva bychom hledali vhodnější příklad. Nejen výběr choulostivého tématu, provázený špičkovými výkony špičkových více i méně známých herců, ale především ojedinělá a v mnoha ohledech objevná sevřenost filmové řeči, doslova staccata střihů, vytvářejících na minimální ploše svérázné koláže pohybu a děje, to všechno dává italské výpovědi o zlomovém okamžiku novodobých dějin této velké evropské země nadčasovou platnost. Potřeba dostatečného vzdělání, která divákovi umožní alespoň přibližnou orientaci po půdorysu vzrušených dějin přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století, je pochopitelně jednak samozřejmým předpokladem, jednak neobejitelnou nutností. Toni Servillo je špičkovým Andreottim (mimochodem stále žijícím). Ve vystřižených scénách zaujme Andreottiho setkání s přestavbovým Gorbačovem. BOŽSKÝ říká o zákrutách politiky - v mnoha ohledech i "osvíceného Západu" téměř vše, aniž by se jakkoliv podbízel. A nadto nabízí i nevšední umělecký prožitek. Co si přát víc? (22.11.2010)

,,AK O ČLOVEKU NEMÔŽETE HOVORIŤ PEKNE, NEHOVORTE O ŇOM." __ ,,Il Divo" má priam božsky vyváženú formu aj obsah. Nič nejde na úkor toho druhého a nič nie je účelové. A predsa to nie je dokonalý film. Síce nazretie do rôznych zákulisných politických machinácií môže byť zaujímavé, u tohto filmu to až tak neplatí. Hlavne preto, že je vyslovene len pre zainteresovaných, ktorí o tom čo film rozpráva aspoň niečo počuli a ako-tak sa vyznajú. Ja, ako neznalý talianskej politiky uplynulých desaťročí (rovnako tak ako aj väčšina našincov) som mal tak často zo všetkého riadny guláš, resp. som sa v spleti všetkých tých mien a káuz jednoducho strácal. Istým problémom filmu sú taktiež často príliš rýchle a odborné dialógy. Ich čítaním sa tak napr. ťažšie vychutnáva práve skvelá formálna stránka filmu, počnúc u nápaditej réžie a pokračujúc cez skvelú kameru, hudbu, strih či zvuk. Taliančina je krásna reč, no snáď by nebolo na škodu ak by k filmu vznikol aj dabing. (443. hodnotenie, 70. komentár k filmu) (23.09.2010)