Agora

Nádherný historický film s mojí oblíbenkyní Rachel Weisz v kulisách pozdně starověké Alexandrie. Film mě svými kvalitami velice příjemně překvapil a zároveň šokoval svou odvahou ukázat některé věci naplno. Pomatenců je na světě pořád spousta, a tak, být bezbožným Amenábarem, bych si teď dával velkej pozor, kdy na mne přiletí nějakej kámen. (22.02.2010)

Jsem spokojen. Z inteligentního, duchaplného příběhu a z Amenábarova režijního pojetí, které se nepodbízí vkusu běžného diváka. Navíc mám slabost pro výrazné ženské postavy, kterou Hypatia bezesporu byla. Žena moudrá, dychtící po vzdělání a poznávání, persona silná a nezávislá. Věřím, že pro Rachel Weisz muselo být potěšení hrát takovou takovou roli. Chytrý scenář načrtává spoustu zajímavých historických aspektů – soumrak Velkořímské říše, náboženská tmářství, počátky krvavých svárů mezi rannými křesťany a židy a zajímavě také nastiňuje tehdejší úvahy o naší sluneční soustavě – teorii Ptolemaia a héliocentrický pohled, který zastával Aristarchos. Přemýšlivý historický biják nám to Amenábar přichystal. (20.07.2010)

Upřímně, nesnáším náboženství. Důvod je prostý- zmanipulovává davy lidí a krmí je hroznými kravinami. Popíraly vědění- v minulosti každého renesančního člověka obvinily z čarodějnictví jako například starověcí Řekové a Egypťané. Kdo ví, co všechno věděli, znali zkrátka a jistě měli neuvěřitelné znalosti, potom přišli křesťané a zničili to bez mrknutí oka. Po tisíci letech se to muselo vymýšlet úplně od začátku a ještě k tomu s rizikem že za získání pravdy nejeden vědec vinou církve zaplatil životem... kde by jsme teď asi byly, kdyby se po tisíciletí všichni řídily jejich pravidly? Tento film mě v tomto jen utvrzuje. Agora je film, který prstem výstižně ukazuje proti náboženství a já jsem ráda že se někdo jako věhlasný Amenábar, pustil do tak v jistém slova smyslu nebezpečného projektu. (20.07.2010)

Film o tom, že proti hrubé primitivní zášti je rozum bezmocný. Je úplně jedno, jestli je zvůle a upocené násilí pácháno jménem kříže, hvězdy, Davidovy hvězdy, rudé hvězdy, hákáče nebo půlměsíce, je pořád stejné, smradlavé a usoplené. Představitelé svaté církve, která v této době budovala svou budoucnost na krvavých základech, byli ze všech ukoptěnců ti nejhnusnější. Z těch dnešních flanďáků, vymydlených a navoněných, by asi nikdo nechtěl návrat ke kořenům, zato pravoslavní popíci, smradlaví špinavci v kutnách s bíbrem a hárem, ti v tom jedou dodnes. Ale zpět k filmu, zaslepená idiocie a vychcanost moci mi připomněla blížící se volby a břichaté tlučhuby z rudooranžových partají, papalášské manýry a konec demokracie prostřednictvím demokratických metod. A v tomto spočívá hlavní poselství filmu: Jako demokrat nesouhlasím s tvým názorem, ale do posledního dechu budu bojovat o tvé právo ho mít. Jak smutná ironie v dobách, kdy rudotemno zalívá choré mozky a tučná břicha už se třesou očekáváním dalších hodů... (21.02.2010)

…a protože se všichni nepomlátili, tlučou se dodnes. Jen s tím rozdílem, že kameny a klacky už dávno nefrčí a vystřídaly je mnohem „vyspělejší“ zbraně. Ach jo. Smekám před Amenábarem scénáristou i Amenábarem režisérem, neboť se mu podařilo dát dohromady film, jemuž nemám co vytknout. O aktuálnosti jeho myšlenky není třeba dlouho přemýšlet, stejně tak jsou zbytečné i úvahy, jestli Rachel Weisz lépe vypadá nebo hraje (je to pochopitelně remíza), Marianelliho soundtrack jsem si zamiloval už dávno… Naprosto mě však ohromilo, jak Agora vypadá. Dechberoucí letecké záběry žijící Alexandrie prokládá režisér úžasnými vesmírnými pohledy na Zemi a snad nám tím chce naznačit, že ten zmatek, který se dole děje, opravdu někdo sleduje… No… Pokud by tomu tak bylo, zajímalo by mě, jestli se ten někdo pobaveně šklebí, nebo jestli kroutí hlavou a zoufale si mne vrásčité čelo. (19.11.2011)