Drive

Ve čtyřicátých letech by z toho udělali okecávací béčkovou noirovku a v sedmdesátých krvavou krimi-exploatačku. Nyní, v souladu s jedním z dominantních trendů festivalové kinematografie, se plytkému příběhu z gangsterského prostředí dostalo autorského formalistního zpracování, které zdánlivě lavíruje mezi tradičními polaritami vysoké a nízké, brak a umění či řemeslo a osobitost. "Drive" nepřetváří žánrový příběh do odvážné avantgardy (jako "Point Blank"), ani do realisticky antischematického díla (jako "Žít a zemřít v L. A."), a už vůbec ne do existenciálního dramatu (jako "Co dělat v Denveru, když člověk nežije"). Refn nikterak nezastírá rodokmen díla a naopak sází na údernou efektnost zvratů a primárních atrakcí. Ovšem současně vyzdvihuje motivace jednotlivých postav, které ale netlumočí divákům dialogy. "Drive" představuje v současnosti výjimečný film, neboť je vyprávěný výhradně obrazem, což podporuje stoickou atmosféru vyprávění, kde každý pohled dostává dlouhý prostor na vyznění. Jízlivě řečeno je "Drive" Refnovým formálním cvičením, kterým uzavírá "studium" v Evropě a vstupuje do Hollywoodu. Z tohoto pohledu si rozhodně dobře vykročil, neboť názorně ukázal, že zvládá perfektně natočit citlivou romanci, vypjaté drama i akční sekvence, a především že dokáže z šestákového příběhu udělat dílo, které vypadá jako něco výlučného. ___ PS: "Drive" vykazuje překvapivě mnoho paralel s "Cool as Ice". Sice mají oba filmy radikálně odlišné vyznění a atmosféru, ale příběh, jednotlivé zvraty i typy postav jsou v záasadě totožné. Jen namátkově: Hrdina ve výstředním cool ohozu udělá ohromný dojem na dívku ze sousedství a získá si bezmezné sympatie malého kluka. Ve společném štěstí jim ale brání dívčin partner a dvojice gangsterů (jeden podsaditý a druhý drsný habán). Mezi jednotlivými peripetiemi se hrdina s dívkou či klukem jen tak projíždějí krajinou v/na hrdinově vymazleném stroji. (18.09.2011)

To zase máme v profilu filmu lepkavo! Přeceňovaný audiovizuální nudil pan Refn defloroval Hollywood. Což o to, tentokrát je to film pěkný, takový barevný, ale kdybych se chtěl bavit soundtrackem, pestrými filtry a střihem, koupím si walkmana a strávím hodinu a půl v krejčovství pro homosexuály. Mít tohle tak čtyřicet minut, chytím si ho do ruky jako většina místních hloubavých estétu a mohutně tu vyvrcholím. Nicméně.... Úvodní scéna útěku je naprosto funtastická a já zíral s otevřevým konečníkem! Tedy pardon, chtěl jsem říct ústím. Poté však začne můj milovaný pan Gosling dělat cukrbliky na nějakou ohyzdnou kikinu a začíná "umění", které spočívá v tom, že někdo stojí nebo jede a v pětiminutových intervalech čumí do jednoho bodu. A tyto Refnoviny trvají tak hodinu. Je to jako kdybyste v galerii hleděli na jediný obraz. Po deseti minutách si řeknete, že to ten frajer napatlal fuckt hezky, barvy jsou barevné, kompozice výrazná a on to ze štětkama opravdu umí. Z toho postávání však chytnete do nohy křeč, která vás pustí až po padesáti minutách a vy nemáte jinou možnost, než počkat, až to přejde, abyste mohli odkráčet k východu. Barvy vám najednou připadají kýčovité, kompozice vás vyloženě sere a i ta štětka si začíná znuděně kontrolovat, jestli se jí někde neoprýskal lak na dlouhatánských umělých nehtech. Naštěstí závěrem zatočí pan Gosling se Smolíkovic kočkou*, a tak se i "blahoslavený" divák dočká trošky toho opravdu zdařilého "Akční / Krimi / Thriller", jak slibovali na plakátech! (*Poznámka autora: Pro ty později potracené, kteří patrně nebudou sto pochopit úžasnou hloubku a neuvěřitelnou vtipnost autorových metafor, se Smolíkovic kočka jmenovala Mafie). (03.10.2011)

Tak to budu rozdýchávat ještě hodně dlouho. Mlčenlivý řidič diváka ihned vytrhne z reality a noční jízdy městem za doprovodu podmanivého soundtracku jsou přímo hypnotizující. Komplikovanost hlavní postavy mi připomněla geniálního Taxikáře a dovolím si tvrdit, že Drive je ještě o chlup působivější. Gosling nepotřebuje mluvit, vystačí si s pohledy a gesty, a přesto se člověk dozví všechno podstatné. Už teď je to pro mě jeden z nejzásadnějších filmů mého života. (30.09.2011)

Zářící noční Los Angeles, elektronická hudba a herci v příběhu Jamese Sallise dávají dohromady úchvatnou podívanou, která se mi vryje hluboko do paměti. Z pasivního pohledu sledujeme řidiče, jenž nevyjadřuje své emoce mimikou, ale svými činy. Ať už prostřednictvím auta či jiných nástrojů. Pro mě jeden z nejpřekvapivějších filmů roku. (06.09.2011)

Jízda, která tvrdě přibouchne do sedadla a dlouho nechce pustit. Napínavé k prasknutí, akčně-artovější než Michael Mann a nápady narvané do poslední vteřiny. Gangsterek jsme viděli hodně a mlčenliví hrdinové se na plátně také objevují už nějaký ten pátek. Ale abych na nějaký film zkrátka musel běžet do kina hned druhý den znovu, to se mi ještě nestalo. I kdybych měl jen sledovat návaznost pomalých scén nebo vychutnávat každý tón soundtracku. (17.09.2011)