Když Nietzsche plakal

Po přečtení knížky jsem čekala dokonce několik let, než jsem se odhodlala k filmu: knížka byla moc dobrá na to, aby se dala zfilmovat způlky tak dobře. Ale překvapivě, docela se jim to povedlo! Breuer trpí, halucinuje, bláznivě sní (a je to všechno pěkně ztvárněné, hluboké, i vtipné), zatímco Nietzsche trpí tiše a v ústraní, ale přesto se posouvá a má moc posunout nejednoho diváka. "Více milujeme touhu než vytoužené". I když moje hodnocení může být předpojaté, protože miluju všechno, čeho se Yalom dotkne byť jen malíčkem. (24.09.2017)

Těžko se hodnotí adaptace knihy a ještě hůře, když se vám kniha líbí. Byl jsem z ní nadšen, a proto mě zajímalo jak se s tím filmaři poprali. Nečekal jsem nic světoborného, ono to ani nejde, jelikož je kniha víceméně o dialozích. Samozřejmě se dalo z filmu vytřískat mnohem více, až se sám divím, že se Yalomovi tato verze líbila. V první řadě jde vidět, že je to hodně nízkorozpočtový film, což by ani nevadilo, ale zde se snažili vše uspěchat a nahňácat a dojem je pak všelijaký. Zpočátku film nasadí rychlé tempo a je až škoda, že Nietzsche přijde do ordinace snad v prvních 10 minutách filmu, v knize krásně příprava Dr. Breuera na profesora graduje, ale ve filmu je naprosto zazděna. Místami mi přišlo, že se jedná o nějakou parodii, možná díky akcentu postav a jejich zvláštnímu chování, Lou Salome je ztvárněna až moc drasticky uměle svým vystupováním a snaží se napodobit postavu z knihy, ale zde působí jako blbá blondýna a je spíše karikaturou. Na formu, jakou je film veden, se dá ale zvyknout, zvyknete si i na Nietzscheho v podání Assanteho, i když jinému herci by role padla mnohem více. Kniha mě dokázala i více dojmout, uměla čtenáře připravit na konec, což filmu trochu scházelo. Jako divadelní hra by byl příběh výtečný, ale jako film nikoli. Přesto všechno hodnotím ještě vysoko, jelikož jsem si dokázal vybavit pocity z knihy, zajímalo by mě jak bych hodnotil, kdybych předlohu nečetl. (04.05.2008)

Spojení psychoanalýzy a Nietzscheho filosofie by bylo mnohem zajímavější, kdyby bylo pravdivé. Knihu neznám, ale vypadá to, že setkání a zvláštní vztah Breuera a Nietzscheho jsou jen autorovým výplodem. Vystupují zde ovšem reálně žijící postavy se skutečnými osudy, takže vše působí velmi autenticky. Je z toho cítit snaha zaujmout a získat čtenáře a diváky využitím atraktivního tématu a postav. Samotné zpracování je už poněkud slabší. Hlavně ženské postavy jsou využity především jako fyzicky krásné věšáky na kostýmy. Dialogy Nietzscheho a Breuera jsou místy docela zajímavé, ale zdá se mi, že jejich skutečné myšlenky příliš zjednodušují. Svérázným prvkem filmu bylo ztvárnění Breuerových snů či spíše nočních můr. Občas tyto (i některé jiné) scény působily trochu komicky (směšně), což ale asi úplně nebylo záměrem tvůrců. (16.06.2014)

Co vím, o Nietzschem se udělaly dva filmy. Surrealistický brak Dias de Nietzsche em Turim a z knihy Irvina Davida Yalom vycházející When Nietzsche wept. Vím dobře, že kdo se drží primitivní záruky archivních záznamů a jiných o sobě prostoduchých reálií a nevyniká nadáním a citem Flaubertovým (jehož opatrný minuciózní postup vedl například k Salambo; vyzdviženo Šaldou v Josef Braun: Mezi vyhnanci [vytištěno in Kritické projevy 1]), ten se nakonec zastaví na pouhé dokumentaristice, zatímco bibliografický román musí vystihovat historii plasticky, aby ji přiblížil soudobému cítění. Předlohu tedy z principu neodmítám, nicméně filosofie je filosofie, a jestliže je to navíc filosofie cynismu, která se tak často pouští do útoku na vše „lidské, příliš lidské“ a místo plytké, vypočítavé dobroty cení jen dobrotu skrytou pod maskou nesdílné tvrdosti (Mimo dobro a zlo, § 40), pak zrovna komerčně kalkulovaný převod do vlídného jazyka sentimentalitě se oddávajících čtenářů/diváků dneška žádnou reálnou výpověď nepodává. (19.12.2012)

Kniha Irvina D. Yaloma (z roku 1992) je velice citlivou fikcí, ve které autor (psycholog) v prvním plánu popisuje virtuální myšlenková setkávání (a mnohdy střetávání) předchůdce psychoanalýzy (hypnóza, léčba mluvením) Josefa Breuera a "atavistického" filosofa Friedricha Nietzscheho. Podat populární formou "Weltanschaung" obou těchto mužů na pozadí jejich osobních problémů se autorovi podařilo skutečně skvěle. S filmem je to horší. Zřejmě ve své americké nabubřelosti se režisér příliš nestaral o to, jak se chovali lidé konce 19. století ve střední Evropě. To platí nejen o vždy uhlazeném a seriózním Breuerovi, ale i o Nietzschem (o kterém Lou Salomé napsala: "er hatte ein leises Lachen und eine geräuschlose Art zu sprechen". Příliš konverzační předloha se tak "musela doplnit" divokými snovými scénami, nadměrným zdůrazňováním "milostných" reminiscencí; ostatně došlo i na Zarathuštru a "turínského" koně. A tak suma sumárum ani jednu z postav, ať ženských či mužských, a jsou to všechno reálné postavy, nelze brát příliš vážně. A film: to je vážná věc!... Ještě jedna poznámka: Kniha (film bohužel jen nepatrně) reflektuje několik závažných témat, jako například, a především řešení rovnice "svoboda + jistota = 0 (čili čím víc svobody, tím méně jistoty a naopak) a Nietzscheovo pojetí "amor fati" neboli láska (příklon) k (vlastnímu) osudu. Pozn. po týdnu: po dalším zvážení relace reálie-film-kniha musím pro klid svědomí jednu hvězdu ubrat. (19.09.2015)