Obsahy(1)
Inscenaci Maryši z roku 1981, kterou Jan Grossman nastudoval v tehdejším Divadle Vítězného února v Hradci Králové, můžeme dnes s klidem označit za inscenaci zlomovou. Podobně jako Macháčkovi Furianti dva roky předtím zásadně pootočila náš pohled na klasické dílo, v mnohém zprofanované po léta udržovanou, popisně realistickou tradicí. Foto: Zdeněk Merta Jednoduše řečeno, žádná Maryša po Grossmanovi už nemohla být jako před ním. Žádný z inscenátorů se nemohl s jeho výkladem nevyrovnat. Už proto, že jako součást hradeckého zkušebního procesu vznikla také, jak bylo u Jana Grossmana typické, analytická studie textu, kterou znají i ti, kteří představení tehdy neviděli. V čem je ta dramatická změna? Zejména ve vnímání folklóru jako systému zvyků a vztahů, které člověka nejen váží k určitému prostředí, ale také ho svazují. Tedy žádná idyla prostonárodního života s písněmi a tanci, tryskajícími z čisté duše lidu. Místo toho moderní, strhující drama. Zejména mladí lidé v tehdejším Hradci to okamžitě pochopili a inscenace se stala vyhlášenou. Jezdilo se na ni i z Prahy, jak to ostatně bylo obvyklé, když Jan Grossman nesměl v Praze pracovat. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (4)
Maryša nejen odfolklorizovaná, ale hlavně ku prospěchu věci překabátěná ze sociálního dramatu do dramatu genderově-psychologického. Herecké výkony malinko nevyrovnané – Maryša strhující, Vávra i Lízal skvělí, s některými vedlejšími postavami už je to bohužel horší. Hudba na sebe dle mého příliš upozorňuje, neustálé dívčí pozpěvování v první půli místy až ruší a dramatičnost instrumentálních ploch tu a tam přetlouká dramatičnost dění na jevišti (to, co říká paní Vosková v doprovodném rozhovoru, že totiž není dobré prvním pohledem v prvním výstupu odehrát všechno až po to otrávené kafe, platí pro muziku zrovna tak). A abych nezapomněl, na moravské nářečí v podání některých Hradečáků jsem si musel chvíli zvykat. To jsou ale dílčí výhrady, jako celek je to sevřené, na všech složkách představení včetně scénografie je vidět ucelená koncepce a názor, inscenace vás postupně emočně pohltí. První dojem byl tak za tři hvězdičky, ke konci už jsem plně uchvácen zauvažoval i o pěti. ()
Účinkují Markéta Vosková-Novotná, Miroslav Švejda, Marie Tardy, Alena Cónová a další. ()
Jedna z nejlepších českých her 19.stol. v nejlepší úpravě, již jsem zatím potkal. Prosté, přímě, naléhavé, bezvýchodné. Nový, do té doby nevídaný pohled snad tkví v tom, jak je zdůrazněna bezmocnost všech zůčastněných s neodvratnou katastrofou cokoli udělat. (Bezmocnoct nebo neochota?) Ani jedna postava zde není vyloženě záporná, ani jedna není vyloženě kladná. Brutálně šedé, jako život sám. ()
Vzorové moderní pojetí klasického dramatu. J.Grossman invenčně inscenuje, přitom s pokorou k silnému textu Mrštíků. ()