Posledný dom naľavo

Původní „Last House on the Left“ pojímal motivy násilí a pomsty exploatačně. Remake ze stejného příběhu vychází k fyzicky intenzivnímu thrilleru. V obou případech se jedná o typické produkty své doby. Zatímco Cravenův originál je esencí laciných brakových bijáků ze sedmdesátých let (drogově poblouzněná nesourodost vyprávění; třeskutě ubohá forma; zkazky o filmu, jeho interpretace a ostatně i jeho slogan z plakátu jsou mnohem podnětnější a dramatičtější než film samotný), stejnojmenná novinka je zase stylově čistá žánrovka dle současných mainstreamových norem. Nicméně zatímco Craven se vůbec nezatěžuje otázkou legitimnosti či etičnosti pomsty, tentokrát film v absolutním finále přichází se zneklidňující tečkou, která happyendu dodá zlověstně mnohoznačný rozměr. Jistě, nový „Last House on the Left“ není originální, nicméně to nebyl ani Cravenův „originál“ (lépe řečeno brakové přiznané přepracování Bergmanova „Pramenu panny“). Ale narozdíl od Cravena dokáží tvůrci nové verze starý koncept obohatit (viz závěr) a především uchopit koncepčně a konzistentně. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (15.05.2009)

Ku tomuto snímku som sa dostal viac menej omylom. V rámci skompletizovania si tvorby amerického režiséra Wesa Cravena som si chcel pozreť jeho rovnomenný debut, ktorý natočil v roku 1972 a odštartoval nim svoju úspešnú kariéru. No na miesto toho sa mi dostal do rúk zmodernizovaný remake tohto diela. Ten ma však nijak zvlášť nezaujal. Je to nevýrazný, zdĺhavý a v mnohých smeroch dosť naivný revenge thriller. Dúfam, že Cravenova originálna verzia ma bude baviť viacej. ** (11.11.2015)

Překvapilo. Originál je docela jiný, nemá tak cenu příliš srovnávat. Markantní rozdíl je ten, že zde se do 'posledního domu nalevo' děj přesune už dříve než v půlce a tím pádem je snímek mnohem více soustředěn na konání rodičů. Ta první polovina mě ničím moc nezaujala, říkal jsem si, to bude muset být šedý průměr, ale právě ta druhá to napravila. Celý film není až tak brutální, násilný a krvavý jak by jeden čekal, což mi ale ve výsledku nevadilo. Co mi ale vadilo, bylo obsazení ústřední trojice záporáků - na každém z nich se dalo zapracovat, není tu potřebné (pořádné) násilnické charisma. Ale naštěstí i bez toho se podle mého tento 'remake' podařil, do půlky to ujde a od půlky už jen dobrá zábava! (15.07.2009)

Co bolí, to žije... Jaký je hlavní rozdíl mezi horory a vůbec filmy TEHDY a TEĎ? Dřív to bylo výrazově syrové, s určitým filmařským kouzlem a (díky omezeným prostředkům) funkční atmosférou. Současnost naopak přeje dokonalé obrazové technice, efektům i efektivnějšímu střihu, jenomže ta atmosféra v tom všem často nefunguje. The Last House on the Left těží z tématu příčiny a následku, jenomže v důsledku nedokáže být patřičně chladnokrevný. Jasně, Sara Paxton je neuvěřitelně krásná, se senza ďolíčkem v bradě, všechno je hnaný k maximální přímočarosti, otevřenosti, násilí, pro dosažení maximálního kontrastu mezi dobrem a zlem. Jenomže já mu v týhle formě (s výjimkou dvou, tří scén) nevěřím. A to hlavně díky stupidním záporákům, prázdným postavám bez výrazovýho charakteru, samoúčelně napsaným jen pro schéma odplaty. Neznám Cravenův původní The Last House on the Left, ale jeho současná verze je pro mě jen plynule odsejpající fašírka se slušným potenciálem, která hledá sama sebe, celých těch zpropadených 110 minut. [final rate: 60%] (16.02.2011)

Opět se mi potvrdilo, že jsem vůl, pokud odkládám nějaký film jen proto, jak se jmenuje. :) Stalo se mi to i v případě Jezera smrti a kupodivu mají í cosi společné - a to je síla, kterou naráží na nervy diváka. Máme to hned několik skupin postav - surovou trojku záporáků, trojici mládeže a jedny rodiče. Vše se to postupně sejde v posledním domě nalevo a nebude to tam vůbec pěkný, natož příjmený. Remake thrilleru, který vsází na jak násilný, tak psychický útlak, brutalitu a absenci slitování, mohu doporučit. A jako bonbónek - film lze zařadit do žánru R&R! Neměl by vám uniknout ani o něco starší sourozenec. ;) (16.10.2012)