Kábé

Emotivně vyvážený vhled do japonské domácnosti během 40. let, který nevypovídá jen o krutosti systému, který my jako Evropané vnímáme z opačné perspektivy nepřítele během válečných let, ale především o ženě, která se musí za jakékoli situace postarat o svou rodinu. Bohužel nevím, zda jde o režisérovu poctu své matce či všem japonským ženám a matkám, které byly (a jsou i dodnes) v japonské společnosti druhořadé. (28.06.2014)

Pokial je dnes v japonsom kinbiznise niekto hviezdou, ktora nataca kvalitne a ziskove dramy, tak je to Y. Yamada, ktory na sklonku zivota dokonca ziskal aj oscara. Kabei nasleduje tento vzorec, komercna drama, ktora patri tohto roka medzi najzarabajucejsie filmy v japonsku. nic viac, nic menej. ziadne experimenty. jednoduchy styl, obcas trocha prilis vyumelkovany. (09.08.2008)

Zvolna plynoucí a naprosto neokázalý portrét jedné (ne)obyčejné ženy (matky, manželky, dcery, sestry…). Zatímco její muž chátrá ve vězení kvůli "protistátním" názorům, ona si musí poradit s výchovou dvou dcer ve válečné době plné restrikcí a nedostatku. Ale nenastávají zde žádné vypjaté dramatické situace (vše navíc zjemňuje zvolený styl zpětného vyprávění událostí viděných dětskýma očima), tentokrát se přežívá skromně, laskavě, dokonce s milým humorem. Možná i proto zapůsobí závěr hodně silně (a nemyslím ten slzopudný dovětek skoro ze současnosti). (16.03.2015)

Yamada za posledních 10 let snad nedokázal natočit špatný film, nebo i průměrný. Po samurajské trilogii se vrhl opět do historie, tentokráte na začátek 40. let minulého století v Japonsku v období, kdy Japonci v roli agresora si chtěli podmanit Čínu. Yamada velmi dobře vsadil na útrapy jedné rodiny, kdy otec za spisy, které byly proti vládní politice, uvrhnut do vězení a starost o dvě děvčata a celé fungování domácnosti leží jen na matce. Naprosto skvěle se na tento snímek dívalo, Yamada opět odhalil krásné srdce v tomto jeho díle, které má hodně silných scén a jelikož podobnou situací jsem jako dítě musel také projít, to ještě více umocňovalo mé zážitky. Tento film krásně odhaluje, což je krásně znázorněno v závěrečných titulcích, jak neocenitelné matky jsou. Celkově jasných pět. (31.07.2011)

Jeden z nejdojemnějších filmů, jaký jsem v poslední době viděl. Po jeho shlédnutí snad nemůže zůstat jedno oko suché – moje tedy nezůstalo. Děj je prostý. Manžel je za války za své revoluční názory uvězněn a manželka se s neutuchající obětavostí stará o dvě dcery za pomoci přítele a některých příbuzných, kteří jí zrovna kvůli manželovi neopovrhují. Japonská věznice je sice oproti nacistické učiněným hotelem, ovšem shodného výsledku Japonci dosahují podstatným prodloužením pobytu – a tak je z manželky neméně obětavá vdova. Hlavní roli zde hraje láska mezi manželi a mezi dětmi a rodiči. Yamada je pro mě pan režisér přirozeného zákona. – „Už nejsi krásná jako dřív. Zestárla jsi. Ale teď vidím... Když se na tebe znovu podívám. Jak v hloubi duše záříš! To mi dodává sílu... Kráčet dál.“ – Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byl do Nebe volající válečný zločin, za který nebyli Američani nikdy lidským soudem potrestáni – ovšem Božímu soudu nikdo neujde. Není bez zajímavosti, že ct. Fulton Sheen odvozoval od svržení bomb na nevinné civilisty současný mravní marasmus. (19.04.2014)