Hranice ovládania

Parodie na 007, (pseudo?)intelektuálské cvičení na toto téma, nebo snad ještě něco jiného? Seznamte se s bezejmenným zabijákem, který si zásadně objednává dva šálky pressa naráz, doslova nikdy nespí, nesnáší mobilní telefony a bouchačky, v pouzdru na kytaru nosí skutečný nástroj, odmítá obšťastňovat roztomile naservírovanou bondgirl ("Nemáš rád sex?" "Ne když pracuju.") a do přísně střežených prostor proniká silou mysli. Švanda k popukání? Rozhodně ne. Emocionální chlad, řada na první pohled banálních, matoucích motivů a výroků, minimalistický vrchol filmu v momentě, kdy ústřední postava vykročí ze dveří v náhradním obleku a do strun se opře post-rockový soundtrack? Rozhodně ano. (16.07.2009)

Tak Jimbo nám na stará kolena začal Lynchovaťět. Velmi snadno by šel film napadat z manýrismu sebestředného režiséra (zřejmě zneuznaného výtvarníka), jenž nám podsunul pár vyprázdněných "hezkých" obrázků či nalepovat metafory typu, že Jarmusch s divákem rozehraje roztahanou předehru, abychom pak zjistili, že se mu nepostavil. Či vezmu partu starejch kámošů, zajedem do Evropy na dovču a během toho něco nasnímáme nebo, že je to prostě sračka. Jenže mě film svým tempem, pojetím a atmosférou bavil, zajímal a obrázky často uchvacovaly (za všechny příjezd autem do Madridu či jízda vlakem kolem elektráren). V rámci současné produkce jistě nadprůměrné minimal dílo s výbornou audiovizuální stránkou, nicméně mám i výhrady. Elegantní gangsteři by měli mít elegantní chůzi a styl, což Bankolé nemá (a také by neškodilo, kdyby se občas vykoupal). Režisér se dost "vykrádá", což mě v některých případech baví a vychytávám si trademarky, ale zde to na mě působilo rušivě. U některých scén jsem se nemohl ubránit dojmu, že z nich šlo vytřískat mnohem víc, např. u té s Tildou Swinton či Johnem Hurtem (třeba kdyby je natočil Lynch, checht). Resumé : Nedejte na reakce kamarádů a internetů (také mě dlouho odrazovaly) a na film si běžte udělat názor sami. Jimbo si to zaslouží (stejně jako ten film). (28.07.2009)

tento film si užijú len fanúšikovia jarmuscha - a to tiež len tí najskalsnejší, žiadni povrchní priaznivci, naozaj tí, ktorí videli všetko (a všetkým myslím naozaj všetko od Permanent Vacation až po poviedku v projekte Ďalších desať minút). uznávam autorskú slobodu, uznávam právo autora na experiment a na natočenie si svojho myšlienkovo a esteticky najčírejšieho exktraktu, ak na to dozrel, ak si na to "zarobil", ak na to má prostriedky. sú filmy, na ktoré skrátka bežný divák radšej nech ani nesiaha, pretože mu nemajú čo ponúknuť. sú filmy ako tieto, kde ak človek niečo vopred očakáva, je jasné, že už to ho odsudzuje na sklamanie. sú filmy, pri ktorých musí byť človek otvorený. ja mám rád, keď si zo mňa niekto vystrelí. rovnako mám rád všetko japonské, všetko jarmuschovské a všetko filmové, absurdný humor, vysoko estetickú formu a mlčanlivých hrdinov. a úplne rešpektujem túto minoritnosť a fakt, že mnoho ľudí to rado nemá. (12.03.2011)

Režie Jim Jarmusch, v hlavní roli Isaach de Bankolé, ve vedlejších se mj. objeví "nečekaně" Bill Murray, Tilda Swinton, dále Gael García Bernal, John Hurt a další.. Řekl bych typický Jarmuschův film, s důrazem na estetično - přesto mě zprvu minul. Ty dvě hodiny v kině byly na mě trochu moc. Neustále se opakující alternativní stereotyp, který člověka sice neukolébal, ale nebylo to pravé ořechové. Po odchodu z kina se však snímek ve mně asi týden vstřebával a myslím, že jsem pochopil, oč šlo.. doporučuji příznivcům art filmů a samotného Jarmusche - jinak ruce (oči) pryč. (04.10.2009)

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)