Hranice ovládania

Čo je veľa to je veľa. Obrazovo veľmi pôsobivé, dialógovo zaujímavé, ale v konečnom dôsledku je to o ničom. Nie je to vyslovená nuda, ale po JJ filmoch zvyknem mávať silnejšie pocity.. Neviem kto to tu písal, že je to onania nad sebou samým.. zdôraznil by som, že toto nie je jeden výstrek, ale doslova bukkake. 60% (18.02.2010)

Nenechte se odradit místními vesměs negativními komentáři a hodnocením! Ten, kdo má rád filmy Jima Jarmusche, jeho pomalé tempo vyprávění, rád u filmu přemýšlí..... ten rozhodně nebude zklamán! Je mi trochu smutno z faktu, jak málo lidí tento snímek hodnotilo ( vidělo ). Stejně tomu bylo i při včerejší ( 4.11.2009 ) projekci v kině Bio Oko, kde pro " velkou účast " byl celý spodek zavřen a na balkóně se nás " mačkalo " asi 12 lidí. Chápu, že každý máme rozdílné názory na film, jiné požadavky, jiné hodnoty.... Co však nepochopím, to jsou lidé, kteří tenhle snímek pošlou do odpadu a vystupují zde jako velcí filmovi kritici a odborníci. Chápu, že snímek může člověka naprosto minout účinkem, ale po filmařské stránce musí člověk snímek chtě nechtě ocenit. Vynikající práce s kamerou ( smekám pane kameramane ) , perfektní střih , vhodně zvolená silná hudební stránka ( jak je u Jarmusche zvykem ) a že se člověk nemá čeho chytnout ( že to nemá příběh ) ? Možná to bude tím, že ho člověk jednoduše nechce vidět. Ten příběh je zde přitom tak jasný a nedá ani moc námahy, pokud je divák dosti všímavý a neustále nad snímkem přemýšlí, aby ho viděl. Co musím určitě zmínit to je VYNIKAJÍCÍ herecký výkon Isaacha De Bankolé, ale i ostatní herecké hvězdy v miniroličkách ( které jsou ale hodně důležité pro vývoj a pochopení celého snímku, víc než by se mohlo na první pohled zdát ), si poradili se svými party více než obstojně. Ať už se jednalo o mou oblíbenkyni Tildu Swinton, Gaela Garcíu Bernala, Johna Hurta.... a jako třešínka na dortu Paz de la Huerta. Taky jsem toho názoru, že ta pláštěnka Ti mooc slušela Paz :o) Pro mě osobně se tento poslední Jarmuschův snímek řadí po bok Mrtvého muže a to ho mám ve své Top - ce. Tak silně na mě zapůsobil a už teď se těším, až ho po nějakém čase shlédnu znovu. Poctivých 5* , zvedám palec a zároveň prostředníček pro " odpadáře " ...... (05.11.2009)

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání. (13.08.2009)

Meditativní pouť Španělskou krajinou, v níž Jarmusch doposud nejradikálněji tematizuje motiv cizince a cesty, hází nám pod nohy spoustu falešných klíčů k interpretaci díla a zanechává nás přesto ztracené ve vyprázdněném světě paranoiy a konspirací, které nelze prohlédnout a je otázkou, jak se k němu staví sám ústřední zenový "poutník". Jestliže veškeré dialogy (respektive monology) o umění, filmu, hudbě či halucinacích působí jako parodie na zenová moudra, lze je vnímat čistě esteticky, jako variace na dané téma (otázkou zůstává jaké), které mohou působit podobně hypnoticky jako drone metalový hudební doprovod. Jarmusch říká, že to natočil, jako kdyby Point Blank režíroval Jacques Rivette. Srovnání sedí přesně a film je podobně jako dronové skladby určen k opakovanému "poslechu". Otázkou je, zda jako hudba táhlých shluků tónů přinese pouze abstratní požitky z odhalování jemných nuancí či přinese i smyslupnější odhalení. Poslední potitulkový záběr s nápisem No Limits No Control naznačuje, že nikoli a celý snímek je vlastně antipostmoderní: v eklektickém mixu se neukrývá několik plánů, zůstává naopak naprostá nerozlišitelnost. Ať už mezi realitou a fikcí, dobrem a zlem či jakýmikoli dalšími motivy ve snímku prezentovanými. Hrdina putuje po galeriích a kavárnách, informace se může stát artefaktem s hodnotou ryze estetickou a obraz na stěně se může stát realitou, ale i naopak (příkladem budiž poslední plátno, které hrdina pozoruje a v němž se opakuje antický motiv k nerozlišení realistické malby, který ovšem spolu s předchozími ve filmu vyděnými díly vede mnohem komplikovanější dialog). (13.07.2009)

Jim Jarmusch si splnil sen a natočil film, rozlievajúci sa do otvoreného priestoru ako prameň priezračne čistej vody, ktorou presvitajú jemné lúče dokonalosti. Minimalistickou režijnou metódou vytvára krehkú, subtílnu vizuálne-zvukovo-významovú symetriu, ktorá formuje myslenie a výraz v štruktúre podobnej avantgardnej architektúre. Zručne uchopená dômyselnou montážou obrazov, mení sa pravidelná harmonická skladba činností muža-zabijaka v obradný rituál na hrane surreálna a odrazu reality. Myšlienkovo zvodná zmija obtáčajúca sa okolo nôh diváka, cestujúceho Jarmuschovým enigmatickým labyrintom. Hypnoticky vyrovnaná, vťahujúca, neopakovateľná kompozícia, symfónia redukovaného naratívu. Jarmusch sa mení, Jarmusch ostáva. Napriek tomu, že sú The Limits of Control vlastne intelektuálnou paródiou na Bonda, sú prosté humoru a variujú tradičnú tému jeho filmov; komunikáciu a prekážky v nej. Vždy v dokonalej súhre tónov stretávajú sa pri stolíku s dvoma kávami dvaja ľudia - jeden čakajúci, jeden očakávaný. Postavy s výraznou zvukomalebnou expozíciou a známymi tvárami vchádzajú na scénu - ani na jedného nemožno zabudnúť. Jeden hovorí, druhý načúva, no hodinky nemilosrdne tykajú a nepovoľujú ani slovo navyše. Vždy presný, vymieňa si tajomný muž, prežívajúci v rozptýlenej substancii subjektívneho vnímania sveta v krabičkách zmysel existencie. Kvintesencia života a súboj s manipulovaním reality v jednom exkluzívnom balení. Nakoniec nájomný vrah zabíja svoj cieľ, z úzadia temnej pracovne ovládajúci svet, a vracia sa do reálneho sveta. Skutočne hraničný film, skúmajúci hranice diváctva, filmu, fikčného sveta a empiricky zakúsenej skutočnosti. Zrejme Jarmuschov najlepší. Minimálne najvyspelejší. A neskutočne cool. 95% [Febiofest 2015] I na druhé zhliadnutie najlepší Jarmusch, fascinujúce záberovanie, post-rockový soundtrack od Boris, architektúra a dizajn, umiestňovanie červenej farby, nezabudnuteľné ne-postavy, Bankolého životná rola. Jarmuschov Matrix na vlnách rimbaudovskej poézie v galerijnom rámci (post)moderného umenia. Ak film o filmoch, tak túto hyperbolu o vražedných kaviarenských pochôdzkach. 100% (12.01.2015)