Hranice ovládania

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

Po dopozerani som mal velmi silne nutkanie vypytat si nejaky navod k tomuto filmu. Instrukcie, ktore by mi vysvetlili, ze vo co go...Caro filmu na mna zaposobilo az na dalsi den...tento film je presne ako si ho Jarmush ustami Tildy Swinton definoval sam...,,dobry film je taky, ked nevies, ci sa ti jednotlive sceny snivali, alebo boli skutocne vo filme" (11.12.2009)

tento film si užijú len fanúšikovia jarmuscha - a to tiež len tí najskalsnejší, žiadni povrchní priaznivci, naozaj tí, ktorí videli všetko (a všetkým myslím naozaj všetko od Permanent Vacation až po poviedku v projekte Ďalších desať minút). uznávam autorskú slobodu, uznávam právo autora na experiment a na natočenie si svojho myšlienkovo a esteticky najčírejšieho exktraktu, ak na to dozrel, ak si na to "zarobil", ak na to má prostriedky. sú filmy, na ktoré skrátka bežný divák radšej nech ani nesiaha, pretože mu nemajú čo ponúknuť. sú filmy ako tieto, kde ak človek niečo vopred očakáva, je jasné, že už to ho odsudzuje na sklamanie. sú filmy, pri ktorých musí byť človek otvorený. ja mám rád, keď si zo mňa niekto vystrelí. rovnako mám rád všetko japonské, všetko jarmuschovské a všetko filmové, absurdný humor, vysoko estetickú formu a mlčanlivých hrdinov. a úplne rešpektujem túto minoritnosť a fakt, že mnoho ľudí to rado nemá. (12.03.2011)

Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. (20.09.2009)

Záhadný černý muž je vyslaný jiným záhadným černým mužem, aby chodil po zemi španělské a pozoroval a hledal a nemluvil a čekal... A vy chodíte a díváte se s ním a taky čekáte a... ono prd. Celý tenhle film je prázdný jako prd. Ó pardon, zapomněl jsem na vizuálno... No je pravda, že kamera je hodně púsobivá a je zjevné, že každý záběr byl pečlivě promýšlený a obrazy které vidíme jsou často esteticky krásné jako umělecká díla a hraje k nim příjemná (i když většinou nepříliš vhodně zvolená) hudba a celé je to takové meditativní a čisté a kultivované a jemně surreálné a předstírá to dokonce jakési filosofující rozuzlení... Ale pořád je to jenom film o prdu. Dialogy ve všech těch Kafích a cigárech jsou oproti plkům zde existenciálně závažné záležitosti a Bankolé se neustále tváří, jako kdyby teprve před měsícem slezl z palmy a naučil se chodit v obleku a jíst příborem. A to jsem dosud Jarmuschovi nikdy nedal míň než čtyři hvězdy a mám ho v mé režisérské Top 10. Moc dobře jsem asi mimovědomně tušil, proč se tomuhle filmu tak dlouho vyhýbám. (01.01.2019)