Biela stuha

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Smutné, depresivní, tísnivé, ale vynikající Hanekeho drama tentokrát v černobílém provedení (velmi moudré rozhodnutí oproti původně zamýšlenému barevnému), které jen napomohlo vystihnout tu správnou atmosféru. Já jsem maximálně spokojená i za ten fakt, že nebyl až tak explicitní, jako v Funny Games. Film, který mě i přes svou delší stopáž udržel v napětí a stálé bdělosti až do finálního konce si zaslouží určitě plné hodnocení. (09.11.2012)

Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky. (28.05.2011)

Neľutujem, že som Michaela Hanekeho pred časom zaradil do desiatky mojich najobľúbenejších režisérov. Prakticky každý jeho film je pre mňa udalosťou. Pritom sa naň neteším, ale s napätím ho očakávam. Jeho filmy sú znepokojujúce, neprikrášlené, drsné a evokujú viac otázok, než ponúkajú odpovedí. Biela stuha je tiež takým filmom. Dedina je akýmsi laboratóriom, v ktorom môžeme sledovať, ako sa rodí zloba, závisť, pomsta a krutosť, povedané ústami jednej z postáv filmu. Na tomto mimoriadnom filme mi napodiv nesedel iba jeho, podľa mojej mienky, chaotický strih, ktorý neladil s vecným opisom udalostí, ktoré sa v dedine odohrali. Ani na ďalší Hanekeho film sa nebudem tešiť, ale neviem sa ho dočkať. (08.02.2012)

Biela stuha sa mi páčila, má veľmi znepokojivú ústrednú myšlienku a Hanekemu nie je vôbec čo vyčítať. Podobne ako je jeho zvykom, necháva zdanlivú kriminálku otvorenú, avšak myslím, že nie je veľký problém prísť na to, ako sa veci majú. Ak nie je pointa podaná polopatisticky, viac vynikne jej účinnosť. Zasadenie deja do dňa pred vypuknutím prvej svetovej vojny má vďaka nej svoj hlboký význam. Výber námetu ma u Hanekeho v tomto prípade veľmi prekvapil. (28.05.2012)