Biela stuha

Naoko obyčejná vesnička, ale přitom v každé domácnosti panuje stísněnost, bují perverze, nebo finanční beznaděj. Režie je chladná a precizní. Bohužel mě to ale prostě zase nasralo. Celou dobu se koukáme na různé konflikty ve vesnici a jejich pomalé vyhrocování, jenže na konec se nedozvíme nic. Kdo to byl, co se stalo s doktorem, služebnou...nic. Možná to mělo diváka posunout do role obyvatele tý vesnice, aby se mohl spolehnout jen na klepy, aby zažil jejich nejistotu... Mě to nasralo. Sice míň, než Funny Games USA, ale nasralo. (16.03.2010)

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení... Z podhoubí udupávaného naleštěnou holínkou vyrůstají ty nejjedovatější muchomůrky aneb nad ukázkovou vzpourou deprivantů by shodně zaplakali Koukolík i Freud, nicméně ta není prostorem a časem vázána na severoněmeckou vesničku v době, kdy dračí setba nacismu už pomalu vystrkovala jedové zuby z neplodné hlíny. Jediným protijedem může být lidskost, takže si jdu pohrát se synkem a pak ho vzít k vodě. A doufat... (27.07.2012)

Bílá stuha má jedny z nejhezčích obrázků, co jsem měl možnost doposud ve filmovém světě vidět. Práce s kamerou je téměř dokonalá, old fashion look hází ostatní černobílé artovky do kapsy... Po vizuální stránce tedy bez problémů, ty nastanou s druhou polovinou stopáže. Sice se toho děje stále více a v rychlejším sledu, bohužel však přede mě tvůrci sázeli více otázek než poskytovali odpovědí. SPOILER: Nakonec jsem se dozvěděl velký kulový. Jen jednu domněnku, a to ještě nepřesvědčivou. Škoda, Bílá stuha je zrovna jeden z těch filmů, kde bych si konec s volným výkladem nepředstavoval./SPOILER Alespoň ta intenzivní atmosféra vydrží až do konce, kde by se pomalu dala její hustota krájet. (18.08.2010)