Hobit: Smaugova pustatina

Dovolte mi, abych na úvod použil místní nadužívanou, klišovitou a ryze subjektivní komentátorskou frázi a významově ji otočil: „Je to tam.“ Lidský element (Bard) a přítomnost Ereboru vnesli potřebnou intenzitu, drak šmak a dědičné chorobě podléhající Pavéza říz. Ostatní už obstará Jacksonovo utahování šroubů temnoty a nezřízená hravost (i když pochopím, že některým se jeví spíše jako žravost, co i lembas v hlavě může změnit na strouhanku). Přísně kritická hodnocení přikládám tomu, že jejich autoři trpí ošklivou civilizační nemocí, která se právě Jacksonovi už léta nějakým zázrakem vyhýbá - a sice, že stárnou.. K jeho vizuální žranici z osobitého vesmíru jsou už další slova zbytečná, snad jen, že rok je někdy až příliš dlouhá jednotka času.. P.S.: Legolas by měl trošku omezit to barvení vlasů. Vždyť už se mu kvůli peroxidem rozleptané sliznici spouští krev z nosu.. (13.12.2013)

HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ opětovně rozděluje, ale tentokrát nejenom diváky, ale i vyprávění, protože přechází od dobrodružné podívané první poloviny k temné fantasy v polovině druhé. Od prvních kroků hobita, třinácti trpaslíků a čaroděje až do příchodu do Jezerního města druhý díl navazuje na NEOČEKÁVANOU CESTU svou výstavbou vyprávění, když řetězí atrakce v duchu těch nejlepších dobrodružných podívaných, zatímco nastiňuje širší kontext putování.__________ Na rozdíl od první části se ale nevracíme na již známá místa, ale na zcela nová, která vedle provázání s prstenovou trilogií "návratem" některých postav (Legolas) umožňují budovat širší síť významů spojených s hobití trilogií (kritika izolacionismu a mamonu). Není ani třeba čekat na rozšířenou verzi, aby napravila rytmickou nevyváženost. Vyprávění se posunuje kupředu po dvacetiminutových blocích, které jsou odděleny podle místa a představených postav (návštěva u kožoměnce Medděda, Mirkwood s pavouky a u elfů), zatímco je na jednu stranu dynamizováno hrozbou v podobě skřetů a retardováno oddělením Gandalfa na jeho vlastní cestu za zjištěním zla v Dol Golduru.__________ Ovšem od flashbacku v Jezerním městě přichází zlom, kdy se z fantasy s adjektivem dobrodružný film překlápí do temné fantasy, která je ozvláštňující svou sebeuvědomělostí, když se hlavní otázkou stává, jestli jdou zvrátit předem dané vzorce (v tomto případě mytického) vyprávění. Potíž s druhou polovinou je však nejenom ve změně tónu, ale i rytmu (na místo tří dvacetiminutovek a jedné čtvrthodiny se operuje ve dvou pětatřicetiminutovkách s epilogem), zatímco se vyprávění snaží udržet svou seriálovou výstavbu. Nesměřuje se ale k sjednocení nesourodé party, jako tomu bylo v Neočekávané cestě, ale k jejímu rozdělení (jedni jsou v Osamělé hoře, druzí v Jezerním městě, třetí v Dol Golduru) s příslibem věcí příštích.__________ Na vyvrcholení temné fantasy si je třeba počkat necelý rok, ta dobrodružná ho nabídla v první hodině ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ v podobě nesmírně opojného úniku v sudech se spoustou nápadů, postupů ze seriálů i nápaditého stylistického odlišení tří skupin (jinak jsou snímáni trpaslíci s hobitem, jinak elfové a jinak skřeti, přičemž jsou odlišeni i délkou záběru). Snad se s TAM A ZASE ZPÁTKY ukáže zlom v polovině dvojky jako promyšlený tah._____ P. S. Viděna verze ve 3D s titulky. Ačkoliv se nejedná o konverzi a nad užitím třetího rozměru se evidentně přemýšlelo (jak vtahující pasáže zdůrazňující hloubku prostoru, tak distancující s různými podvratnými vtípky na hraně PG-13 s uťatými částmi těl padouchů), nedabovaná 2D varianta se jeví jako lepší volba. Už proto, že rychleji stříhané atrakční pasáže s trpaslíky a hobitem (sudy, pec a Šmak) jsou prostorově dezorinetující a potemnění moc plusových bodů nepřidává. (16.12.2013)

Dodnes si pamatuju, jak jsem v den premiéry vyšel z promítání Dvou věží a nadšeně zamířil zpátky k pokladnám, abych si tu nádheru okamžitě vpálil ještě jednou. Vůbec mě netrápilo, že se startovalo za běhu a končilo jen napůl. Přibyla totiž kupa výborných postav, větší otevření Středozemě fungovalo na jedničku a třešničkou na dortu byla geniální finální bitva. Je tedy Šmakova dračí poušť to samé v bledě modrém? Inu... ani omylem! Jacksonovy digihrátky tu naopak nabírají obludný a rozvleklý tvar, který v tom lepším případě budí nezájem a v tom horším vyloženě uspává. Největší highlight filmu, útěk v sudech, se přitom odehraje už po půl hodině stopáže (!). A i při něm je veškerá rozverná nápaditost trápena CGI zvěrstvy, která hobití ságu likvidují podobně jako o dekádu zpátky Star Wars. Všudypřítomná greenscreenová umělost ale není to nejhorší. Tím je nezajímavá banda postav (Bilbo je eliminován minimem prostoru, Thorin se zase mění v nudného maniaka), která absolvuje jednu utahanou zastávku za druhou, aby Jackson konečně předvedl draka... a vlepil vám do ksichtu možná nejohavnější filmový cliffhanger všech dob. Co je tedy ve finále platné, že je druhý Hobit vlastně dost akční a pořád se v něm "něco" děje. Ani desítky Legolasem nakrájených skřetů neuhasí touhu po napínavých, dojemných nebo jakkoliv jinak vtahujících momentech, které blockbuster od Petera Jacksona poprvé postrádá. Sem snad pořádnou dávku zábavy a emocí nedotáhne ani rozšířená verze... (6/10) (12.12.2013)

Šmakózní. Není otázka zda je druhý Hobit lepší či horší jedničky; je zcela jiný a v žádném ohledu již nepřipomíná pohádku či svou knižní předlohu. Zda je to dobře či ne je věc názoru stejně jako fakt, že dvojka spíše než co jiného je Jacksonův King Kong umístěný do Středozemě, ale oproti němu se tu pro veškerou a častou akci nezapomíná na postavy. Na jednu stranu je potěšující skutečnost, že jestli TAKHLE vypadá uměle natahovaná (věci z dodatků à la Gandalfova výprava či geneze planoucího oka vynikající; ty z prstu vycucané à la mezidruhová romance strašné) a rozmělněná továrna na peníze, která by navíc jako střed trilogie neměla mít pořádný začátek či konec (což pravda nemá a mohl tam nakrásně být, kdyby bylo lépe zvoleno rozdělení), tak... Jen houšť a více takových, protože je to nesporně zábava plná akce, nápadů a velkoformátového filmového kouzla. Jenže je to zároveň pro veškerou osudovost a akčnost studené jak psí čumák (jediná akce, které nevévodí hravé eskapády a v níž o něco jde i „se potí krev“ je Gandalf versus Sauron). Náznak emocí aby elitní pátrací tým v čele se Sherlockem pohledal; a nenašel by. A navzdory vší té epické spektakulárnosti je vrcholem, stejně jako v případě první části, prostá rozmluva jednoho hobita s CGI postavou. Ovšem o to více nepříjemně zarazí, že Bilbo jako takový je tu mnohdy na dlouhé desítky minut odsunut na zcela vedlejší kolej. Což ostatně nejlépe symbolizuje problém druhého Hobita; zatímco pro Pána prstenů, pro kterého si tu Peter pokládá základy, je Bilbo nepodstatný, tak pro Hobita, o jehož adaptaci (ať se to Jacksonovi líbí či ne), stále ještě jde, je nepostradatelný. Prodloužená verze pak je tím samým, čím byla pro Dvě věže; tedy byť znatelně delší, tak mnohem celistvější, sevřenější, lépe ubíhající a pocitově paradoxně kratší. Většina nových či prodloužených scén není jen povinnou úlitbou pro ty nejvěrnější fanoušky či milým nikterak podstatným rozšířením již viděného, ale stávají se nedílnou součástí děje, kdy dodávají hloubku postavám i ději. Nejvíce z nich profitují Medděd, Temný hvozd, Jezerní město a Gandalfova linie. A některé jsou tak zásadní (a dobré), že zůstává rozum stát, co bylo na jejich úkor v kinoverzi upřednostněno. (12.12.2013)