Duel Frost/Nixon

Případnému zlatému paňácovi bych se vůbec nedivil. Duel Frost/Nixon je v tolika směrech do dokonalsoti dotažený film, až to u jinak bezkulého Howarda zaráží. Tady ale jako by vše konečně přesně zacvaklo na svá místa - skvělí herci (hlavně Langella a Rockwell, slizký Sheen imho nic moc), brilantní kamera, nevýrazná, ale perfektní režie a jako třešinka na dortu Zimmerova parádní vybrnávačka. 120 minut jsem na plátně vyloženě visel. Což se mi u politických dramat zas tak často nestává. Viz. přeceněná Královna. (22.02.2009)

Jde zřejmě o jeden z výborně režijně zpracovaných filmů Rona Howarda, ale co se týká nějakého mého hlubšího prožitku, tak jsem byla mírně zklamaná. Možná to bylo i tím, že v první polovině filmu jsem zcela nezaujatě a s jistým odstupem sledovala shrnutí faktů aféry Watergate a přípravu interview investigativního novináře Davida Frosta s Richardem Nixonem. Teprve od zahájení prvních rozhovorů jsem zabrala a sledovala, jak se bude Duel dál vyvíjet. Přestože Nixon je silně dominantní, tak v posledním interview se situace obrátila a Frostovi se podařilo zasáhnout Nixonovo slabé místo a přimět ho k přiznání chyb a k omluvě američanům. Ve filmové verzi tak Frost zvítězil, zatímco reálné rozhovory skončily spíš remízou. Alespoň tak jsem se o tom dočetla v recenzích. A souhlasím i s faktem, že když se řekne Nixon, každý automaticky doplní „Watergate.“ Filmy fungují podobně – spousta z nich pojednává o Watergate, ale jen málo z nich o Nixonovi. Ale co mě se týká, stačilo vidět jednou a dost. Politika opravdu není má silná stránka. (09.09.2012)

Damn, these british men!:) Michael Sheen mě naprosto dostal svou rolí ve filmu Odpočítávání a zde, coby svéhlavý reportér David Frost je stejně úžasný a okouzlující. A já zase pocítila ty sílící sympatie k tomuto chlapíkovi. Ty sílící sympatie, které jsou jako žádné jiné, pokud se jedná o britské hochy:) Frank Langella samozřejmě též skvělý a překvapil mě i Kevin Bacon, který zde kupodivu nehrál žádného hajzla, ale docela příjemného, slušného člověka:) Poslední rozhovor mezi Nixonem a Frostem je strhující, zvláště moment, kdy se v Nixonovi něco zlomí a on přizná vše, co celou dobu všichni věděli, ale on nikdy nepřiznal. A profík Frost jenom, sedí, poslouchá a dívá se... God, that look... "Určitě to bylo z jeho vlastní kapsy, vůbec se mi nepodíval do očí, kdybych to věděl, nabídl bych mu šálek čaje." (21.02.2013)

Nejprve to vypadá, že tohle téma nemůže utáhnout dvouhodinový film. A řádně zaujmout. Nakonec je opak pravdou a tenhle slovní souboj v některých momentech přiková k sedačce. Může za to jeden nápad britského baviče a moderátora talk-show Davida Frosta, který se v honbě za vidinou vysokých ratingů neváhá zadlužit a vyzve po aféře Watergate v ústraní žijícího exprezidenta Nixona na sérii rozhovorů. Nixona zaujme nejen slušná finanční odměna, ale i možnost rehabilitovat se před národem. Jenže lehkomyslný Frost z nápadu nakonec vykřesá ostře sledovaný soud, který bývalý prezident nikdy neměl. A hrdý národ se možná dočká nějaké té omluvy od jediného oficiálně odstoupivšího amerického prezidenta.. Ron Howard je přepečlivý a na snímku je to znát. Jeho dílo je přehledné i pro neznalé a podstatně mladší ročníky a i přes dosti nezáživné téma je dostatečně atraktivní. Obyčejný televizní rozhovor je tu nosnou dramatickou linií, k čemuž režisérovi bravurně vypomáhá ústřední herecké duo. Frank Langella i Michael Sheen rozpoložení obou bojovníků vždy dokonale dokáží převést na plátno. V některých momentech fakt velká poklona (sorry, Seane i akademici, ale o Oscara se měl poprat Langella s Rourkem). Obrovská profesionalita čiší i z dalšího hereckého osazenstva (Sam Rockwell, Kevin Bacon nebo Matthew Macfadyen), Rebecca Hall zase dokazuje, jak moc dokáže vymačkat i z tak maličké role. A navíc jí to náramně sekne. Oko divákovo nicméně potěší i výborný střihač s kameramanem, kterým může Howard líbat nohy. A vlastně i sám sobě.. (21.09.2010)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)