Perníkový tatko

Nemůžu si to odpustit abych taky nezopakoval nejčastější větu která se tu objevuje - ''Proměna hlavní postavy (Bryan Cranston) je až fascinující!'' (To jak se chová v poslední sérii, ta tvrdohlavost, posedlost, to jak si jde tvrdě za svým - vážně síla). Pamatuju si když jsem pustil tohodle taťuldu poprvý a viděl hlavního hrdinu, tak jsem si řikal "Co je to za pičigátora?'' Ale brzo jsem mu začal fandit a musel uznat ze Walter White je frajer. Ale potom s blížícím se koncem seriálu jsem ho už uplně nenáviděl a bylo mi z něj na blití. Nevím jestli jsem v nějakém seriálu vůči hlavní postavě cítil takovou nenávist. Nicméně pěkně po pořádku - Hned v druhym díle mě rozsekala ta scéna s vanou :-) A v tu chvíly jsem tušil že tenhle seriál bude asi slušná piko jízda, a neměl bych si jí nechat ujít. Ale žadný mega přestřelky drogových gangů, dealerský černochy ověšený zlatem, žádný rozstřílený limuzíny nečekejte (teda aspoň na začátku). A to mě právě na seriálu zaujalo a začal jsem ho sledovat. To že působí realisticky a klidně by se to i mohlo stát (Otec-učitel chemie nemá peníze, zjistí mu rakovinu, a chce aspoň zabezpečit rodinu po zbytek života. A tak se pustí do drogovýho byznysu). Nejradši mám Jessieho Pinkmana (Aarona Paula). Na první zdání malý podvodníček a feťák co má vše na háku. Na druhou stranu má v sobě hodně dobrého a nikdy by neublížil dítěti, jen si občas dopřeje svoji chvilku s jointem. Vývoj jeho postavy je taktéž velmi zajímavý. Je to právě on, kdo si pak láme hlavu s každým neplánovaným zabitím. Kdo by to na začátku při těch jeho drogových dýchancích řekl že. Popisovat jeho celou vnitřní stránku tu nebudu, to bych se musel rozparádit na několik školních A4. S Walterem Whitem jsou fantastická dvojka, jak si pořád davaj kapky navzájem, a ta namíchaná chemie mezi oběma je prostě lahůdka tohodle seriálu. Hodně mi Perníkový táta připomíná Dextera. V tom jak se hlavní postava pořád snaží něco utajit, a balancuje na hranici provalení svého tajemství. Což je super, přesně to chce divák vidět. Zatímco hodnocení u Dextera bude pomalinku procento po procentu padat dolu díky nenaplněnému a špatnému finále (obrovská škoda takhle zkazit brilantní seriál). Tak Perníkový táta si těch 90%+ právě díky vyvrcholení udrží. (A nejen vyvrcholení celého seriálu ale i třeba poslední díly 4 série, kterě doslova berou dech). No a pak jsem si říkal co lepšího nám může pátá série nabídnout? Ale ta je prostě...prostě..... no to se nedá popsat, to se musí vidět!!!!!!! To je asi ta nejlepší seriálová série jakou jsem v životě viděl. Tam je každej díl naprosto super. A je vidět že scénáristi si s tim pohráli, nenatahovali, a už dopředu přesně věděli co a jak. Bezkonkurenčně to překonalo i čtvrtou sérii Dextera!! Důkazem že tenhle seriál má fenomenální herecké výkony jsou ceny Emmy...58 nominací a 16 proměněných během těch let co se BB vysílal. A jen Bryan Cranston si z kategorie ''Nejlepší herec v TV Series Drama v hlavní roli'' udělal za posledních 5 let svoji vlastní show a nedal nikomu jinýmu šanci. P.S. - Loupež vlaku ta má teda grády. Nejvíc mě ale bavila první a druhá série, když pánové vařily v karavanu. A třeba ten díl, kde celej naháněj obyčejnou mouchu neměl absolutně chybu :-) (31.08.2015) (menej) (viac)

Během několika prvních epizod jsem tvůrce obviňoval z citového vydírání a nesnadno jsem se zbavoval dojmu, že protagonistu stíhají pohromy s až démonickou zarputilostí, jako by hrozivá představa bujícího nádoru (remise je diagnostikována až v S02E09) jen symbolizovala gradující tragiku. Vážím si toho, že si seriál hraje s velmi účinně podávaným humorem, vtipkuje na téma všeho „amerického“ (nebo českého) a poskytuje občas i tu nejhlubší a nejuniversálněji platnou promluvu. Zákon vymáhající, a proto i jím chráněný policista má štěstí na legální chutě, a to nejhorší, čeho se podle zrovna naladěné a zvyku promíjet si užívání historicky zavedenějších, třebaže statisticky mnohem fatálnějších látek nakloněné legislativy dopustí, je potahování z kubánského doutníku, takže „How we draw that line.“ (S01E07) Radost z dosažených cílů po velkém sebepřemáhání se při všem vynaloženém úsilí nevyhne srážce s odpornými důsledky vychýlení z původních zásad, kdy se na jazyk vdere hrozivé memento „It's all contaminated.“ (S03E10) Jak by v tomtéž světě pak mohlo neplatit, že, parafrázujeme-li výrok o Gusovi, anybody so clean must be dirty (S04E09)? Jesse, postava pro svou nedisciplinovanost, nerozvážnost a nevděčnost až do 4. sezóny téměř nepochopitelná, zažívá svoje permanentní zklamání ze střízlivosti. Obklopuje ho pokrytectví a faleš cílevědomějších povah, konkrétně Waltera. Walter je stále prolhanější, a to hlavně sám k sobě; cynismus tu nabude významu normy a při vší bizarnosti pomalu přestává překvapovat. Pachatele pohání hlavně dosavadním životem utrápené ego, vyšetřování je hnáno také hlavně egem a závistí chlapáckého odborníka na „dobro“. A tak bych mohl pokračovat dál, protože tady nikdo není z obliga. Seriál se dá cenit různě. Může být chápán jako pocta otcům. Otázku, jíž se ale seriál dotýká bez toho, že by ji na delší dobu opustil, představuje pokrytecké uspořádání majetkových disposic ve společnosti, kde často i ti nejpřínosnější mají jen otročit, aby méně přínosní mohli kázat a dovádět, vést a konsumovat, přičemž to se svými elitními kvalifikacemi tak vedou a tak spotřebovávají, že v tomhle „nejlepším“ politicko-ekonomickém systému globalizovaného kapitalismu odhalujeme jednu potenciální katastrofu za druhou, ať jde o klima, migrace, demografii či ukazatel sociálního smíru. Jen ve světě takto „spravedlivém“ může totiž nějaký rumunský přistěhovalec Bogdan šikanovat z nutnosti přivýdělku u něj zaměstnaného středoškolského učitele chemie a hulvátské buzerování v banálně fungujícím podniku vydávat za vrchol administrativní vědy, ba sám vzor „přísnosti“. A ať už je, či není pravdivý onen rozhořčující případ s 10 dolary odměněným chemikem vyvinuvším první reprodukovatelný proces k získání syntetického diamantu (S02E06), o němž se týden po smrti ke konci července 2008 zmiňuje článek z Los Angeles Times (General Electric chemist invented process for making diamonds in lab; autor Thomas H. Maugh II, 31. července 2008), mnoho z nás se shodne na tom, že něco podobného se děje v mnoha kontextech, takže je to příklad vcelku přiléhavý. Stranou nezůstává ani fenomén posilování prestiže skrze nadační fondy, jímž si přeplácená třída kupuje dojem legitimity. A pokud se už nedomýšlím příliš tendenčně, cítím tu i zoufání nad dopady zbožňované „svobody“, do níž toho patří stále více, včetně práva se profetovat k mentálnímu mrzáctví, a to za přítomnosti potomka (zvláště scéna, kdy se Walter vydává do zřejmě už opiátového doupěte za Jessem, je děsivá reklama na patologicky bobtnající koncept lidských práv). Umělecky mě na seriálu baví ubohost a trapnost postav, aniž bych se vyhýbal možným námitkám ohledně plánovací a instrumentální pře-připravenosti hrdiny. Po této stránce je Breaking Bad chytřejší a odvážnější než třeba také jinak skvělý, ale atributem „mám to pevně v ruce“ mnohem postiženější House of cards, kde je jasný lineární postup úspěchu a frustrovaný divák, jímž se má důvod stát každý, kdo není prezidentem v Bílém domě, je cíleně zpovykaný k očekávání stále vyšších met, jež jsou všemi těmi podvratnými intrikami jenom dekorovány co do náročnosti provedení a samotné uvěřitelnosti. Někdy se možná budete hněvat, jak je tu mrháno penězi, jak pro vás coby nezúčastněné pozorovatele až nepochopitelná láska k někomu brzdí osobní sociální rozvoj a ekonomické zájmy hrdiny, který se tolik natrápí jak s mladým blbcem, tak s nechápavostí a nevděčností vlastní rodiny; jindy užasnete, jak vtipný a nevyzpytatelný může být způsob, jímž toto dílo na jedné z postav demonstruje nepoučitelnost a platnost toho prastarého zákona, podle něhož nelze pomoci nikomu, kdo si nechce pomoci sám (do ušlechtilé role starostlivého zaměstnavatele se trapně pasující Ted Beneke se svou obsesí prezentovat jízdu Mercedesem SL550 jako seriózní součást vážně míněné obchodní strategie v situaci, kdy si „nevydělal“ ani na daně). Možná nemůžeme bezpečně tvrdit, čím a o čem je tento scénáristický počin hlavně, co ale platí, je, že toho, čím a o čem je, je, i díky režii a hercům, mimořádně hodně. Je jedním z děl, kvůli nimž i my nejméně optimističtí ohledně zámořských inspirací rádi odpouštíme Yenkeeům to ostatní. Opravdová studie. Ne, že by sebereflexe byla samospasným receptem kajících se zbloudilců perversně hypertrofované „ideje“ „svobody“, téměř denně se bláhově „dovídajících“ něco nového o boží vůli a konsekvencích ústavy, v zápasech o jejíž výklad se hazarduje s důvěrou na elity odkázaných mas, dobrá kinematografie to ale umí aspoň umělecky vytěžit. (22.08.2016) (menej) (viac)