Verejní nepriatelia

Já se u toho brutálním způsobem nudil. A přitom se režie chopil Mann a hlavních rolí Depp s Balem. A to nepočítám kopu dalších zajímavých rolí jako je Cotillard, Crudub, Tatum nebo de Ravin. Prostě jsem si ale nemohl pomoct, filmy s takovou tématikou už jsou otrava na entou, kde nemá film co říct, protože mele stále to samý dokola, nebo snad ne? Možná by to chtělo víc akce, míň kecání, míň hraní na to, že mám ve filmu hvězdu a tak se to udělá samo a hlavně trošičku změny u režiséra. I tak pro mě zůstává Collateral tím nejlepším, co kdy natočil. Nenápadné a příběhově daleko zajímavější a originálnější než Veřejní nepřátelé. A to si ani nedokážu představit, kolik za hraní ve filmu museli zkasírovat Depp s Balem. Vráti se mu to vůbec? (07.12.2009)

Soundtrack Elliot Goldenthal: 1. Ten Million Slaves - Otis Taylor [4:08] ,2. Chicago Shake - The Bruce Fowler Big Band [3:08] ,3. Drive To Bohemia [1:10] ,4. Love Me Or Leave Me - Billie Holiday [3:20] ,5. Billie's Arrest [2:19] ,6. Am I Blue? - Billie Holiday [2:50] ,7. Love In The Dunes [1:48] ,8. Bye Bye Blackbird - Diana Krall [3:44] ,9. Phone Call To Billie [1:42] ,10. Nasty Letter - Otis Taylor [5:04] ,11. Plane To Chicago [3:22] ,12. Guide Me O Thou Great Jehovah - Indian Bottom Association Old Regular Baptists [1:35] ,13. Gold Coast Restaurant [2:04] ,14. The Man I Love - Billie Holiday [3:05] ,15. JD Dies [3:54] ,16. Dark Was The Night, Cold Was The Ground - Blind Willie Johnson [3:19], (14.06.2011)

„Nič si z toho nerob. Sú to ľudia a odniekiaľ pochádzajú. To je normálne. Všetci odniekiaľ pochádzame. To nie je dôležité. Dôležité je, kam ideme.“ – „A ty ideš kam?“ – „Tam, kam chcem.“ V podstate ROAD TO PERDITION – po technickej stránke špičkovo suchopárne spracovaná nuda s nesympatickým Baleom a matným Deppom. Akčné scény sú nakrútené dobre, ale je ich minimum. Dialógy sú fajn, ale málokedy strhnú. I jednotlivé scény (a že ich v zbytočne dvojhodinovom filme je!) sú fajn, ale v 120-minútovej dĺžke ma dostalo snáď len dojemné odnášanie na WC a Dillingerova návšteva policajnej stanice. Dve výborné scény, to je na dvojhodinový film za desiatky miliónov dolárov vskutku alarmujúci výsledok. Zdĺhavé, patetické, zjednodušujúce a pritom miestami zbytočne komplikované (množstvo postáv). (27.05.2011)

Time is luck. -> Jedna z ustrednych viet, ktora emocne pohanala vo vire vzajomneho vztahu dve postavy z Miami Vice dostava v Public Enemies este vyraznejsie miesto. Temporytmus filmu je takmer vyhradne totiz determinovany skrz subjektivne vnimanie plynuceho toku casu hlavnymi postavami. Vysledkom toho je putavy paradox -> mame tu pribeh, ktory nie je pevne zovrety, ale skor pripomina spoza oparu prchave prebleskovanie sekvencii spomienok viacerych zucastnenych. Zaroven je pribeh az asketicky strohy -> emocii je tu takmer minimum, hlavne postavy sa takmer po cely cas filmu minaju a davkovanie informacii je vzdy zastavene v momente, kedy dalsie povedane by uz bolo prikraslovanim (t.j. esencia nutneho pre identifiakciu v deji je naplnena vzdy, ovsem za tuto hranicu do krajiny cisteho popisu film takmer nezachadza). A hoc film sa svojim umiestnenim v casopristore obtiera aj o Hollywood a jeho fabrikovane sny, svojim stylom (dig. kamera) neponuka divakovi ziadne vizualne trademarky toho obdobia (ci uz napodobnenim stylu nakrucania danej doby, alebo naopak priblizovanim sa k vizualnemu stylu gangsteriek odohravajucich sa v danej dobe). Nonsalantna atmosfera mimoakcnych sekvencii je vylucne sprostredkovana vybornou hudbou. (07.07.2009)

Promarněná látka. Příběh Johna Dillingera by si snad zasloužil lepší scénář, určitě ale i lepší zpracování. Od Manna jsem čekal impozantní a krásnou podívanou, místo toho se mi dostalo 140 minut experimentu s digitální kamerou. Moje zklamání těžko uhasí i vysvětlení celého technického konceptu filmu. Pardon, ale takhle jsem to vidět nechtěl. (01.08.2009)