Phoebe v krajine zázrakov

Film vykalkulovaný pro úspěch na nějakém festivalu nezávislých filmů- dívenka s vrozeným neuropsychiatrickým onemocněním, její (intelektuálští) nezvládající rodiče, "divná" učitelka dramatu, která jediná jí rozumí, kritika amerického státního školství a navrch osvobozující úniky do fantazijního světa. Podobným způsobem jako Phoebe mě iritovaly třeba filmy Jmenuji se Sam nebo adorované loňské Zmizení (to má ale aspoň plus za Deakinsovu kameru). (27.02.2014)

Jediná hvězdička svědčí o tom, že jsem se s filmem úplně minul. Sladká tvářička Elle Fanning a její snaživý herecký výkon za to nemůžou. Barnzova režie mě sice nenadchla, ale důvod k odmítnutí snímku leží jinde. Podobný druh citových vydíraček obecně nemám rád, jen málokdy se totiž podaří namíchat ingredience v poměru, aby výsledek nepůsobil, jako když šéfkuchaři ulítne ruka se sladidlem nebo cibulí. Phoebe v říši divů je typickým zástupcem početné skupiny amerických filmů, kde jsou malé děti zobrazovány jinak, než je znám z osobní zkušenosti. Jsou duševně zralejší, než by odpovídalo jejich věku. Většina americké kinematografie má tendenci vnímat děti jako malé dospělé, které je třeba maximálně respektovat a považovat svým způsobem za sobě rovné. Jenže malí dospělí se nemohou těm velkým, to dá rozum, rovnat úplně ve všem. Zejména ne v povinnostech - těmi je nejlépe nezatěžovat je vůbec. Hollywoodská kinematografie nás už nějakou tu dekádu ubezpečuje, že kvalita rodičovství se odvíjí od toho, nakolik rodiče své děti milují a starají se, aby byly šťastné - nikoliv od toho, nakolik jsou schopni je vychovat, vštípit jim morální zásady, připravit je na samostatný život, dospělost a schopnost založit vlastní rodinu a v rodičovském a partnerském postavení obstát. Mám pocit, že většina americké filmové produkce šíří myšlenku, že nejdůležitějším v životě je pocit štěstí, nikoliv uspokojení z vynaloženého úsilí a splněných povinností. Celkový dojem: 25 %. (02.02.2016)

Říkala jsem si jak zajímavé by bylo vidět v akci malou Fanning a tak jsem i se zajímavým námětem do tohoto snímku šla. Hned na začátku mě film vtáhl nenásilně do děje a říkala jsem si,že snad ani nedám horší hodnocení než je 3.Opak byl pravdou...Bohužel mě trochu více nebavilo chování malé rozmazlené Phoebe,která by ráda všechno..Pak naprosto nepochopitelné nadávání její fantazie mi spíše občas připadala jako fantasmagórie..Velice zvláštní mi přišla scéna kdy malá Elle Fanning skočila z toho ochozu nad pódiem a nic se jí nestalo ale to mi mohlo dojít hned jak jsem viděla žánr tohoto filmu. Moc dramaticky tento film na mě ale nepůsobil a nutno dodat,že naprostý propadák zachránil velice jímavý dialog herecké kapacity jménem Patricia Clarkson, kterou jsem si díky tomuto podivnému snímku oblíbila. (11.12.2011)

Miluju Alenku v říši divů, a proto se na všechny filmy, které se jí inspirují, dívám shovívavě. Pheobe v říši divů je jedním z těch povedených filmů alá Alice in Wonderland. Divadelní představení (ne)vedené slečnou Dodgerovou bych moc ráda viděla celé. A Elle Fanningová je prostě Hvězda, takovou holčičku bych chtěla mít doma. (11.04.2012)

----- "Ale jestli to nejsem já, tak se ptám dál: Kdo tedy jsem ?" ----- Měla bych mít pochopení pro to sladké nevinné dítě i pro jeho psychickou poruchu - namísto toho se mi chce cynicky poznamenat, že se malá Phoebe narodila do velice moderní a tím pádem i nadmíru pokrokové reality (show), která má pro každého v záloze tu správnou DIAGNÓZU ... všem imaginárním světům navzdory. U příslušného odborníka přes duši se kupodivu ocitla jen ona, třebaže známky neuropsychiatrického onemocnění vykazovalo i její bezprostřední okolí ... a tvořilo tak bezděky živnou půdu pro utěšený rozvoj všech průvodních jevů nepříliš známého syndromu s podivným jménem. Matka - volnomyšlenkářská intelektuálka, frustrovaná neschopností vlastní tvůrčí činnosti, stresovaná každodenní péčí o své dvě dcery, která pro ni nepředstavuje tu správnou formu seberealizace ... otec - intelektuál (jaká náhoda !) bez přívlastku, který jakožto zodpovědný živitel rodiny upřednostňuje svou práci, třebaže její výsledky podle všeho nejsou předurčeny k nějakému zaznamenáníhodnému úspěchu ... učitelský sbor - nevynalézavé přízemní sdružení, zainteresované pouze do výše svého platu ... ředitel školy - ukázkový slaboch s absencí zdravého úsudku i jakékoli přirozené autority ... učitelka dramatu - výstřední osoba odtržená od reality, zcela ponořená do svého pojetí umění ... spolužáci (a spolužačky) - nesourodá partička osobitých týpků, jejichž chování a vyjadřování není zcela úměrné jejich věku. Ve výsledku jsem byla opakovanými výstupy výše uvedených individuí trochu umořená, takže bych jim i všem řídce se vyskytujícím imaginárním přátelům a nepřátelům milé Phoebe velice ráda vzkázala: Jděte do háje zeleného ... a vezměte si ji s sebou. (30.09.2015)