Mliečna cesta

Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je možná zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil! (20.06.2010) (menej) (viac)