Mliečna cesta

Tady někdo viděl Benninga a chtěl to udělat po svém. Akorát nepochopil, že nestačí jen zapikolovat kameru s výhledem na hezký obraz a nechat "esteticky" lidi co nejpomaleji procházet / jezdit / postávat / tancovat kolem. Chce to i nějakou myšlenku, kterou Bennng ve svých filmech má (a navíc má záběry daleko kratší). Tam, kde Benning během tří minut odvypráví anekdotu o zaparkovaném autě u silnice bez řidiče, tam tento film deset minut bezradně sleduje buď holku, co se jde vyčurat, nebo kluka, co jde kakat, aby pak šel s někým druhým honit stan, který jim uletěl. Pointa chybí a vtipné to taky není. A v tom je problém tohoto filmu Tvůrce se až příliš spolehl na estetičnost svých obrazů a popocházení lidí v něm, až zapomněl, jestli tím taky chce kromě toho něco říct. Spoustu scén si člověk může vyložit všelijak. A není to dobře. Třeba baba, co opustí kočárek a rybář přijede, aby jí ho vrátil - udusila snad ona dítě a šla se utopit? Nebo je rybář její manžel a jen ho šla vítat? Nebo ta scéna s kontejnery - jde o detektiva, který objevil unesenou dívku? Chlápka, co si z Asie nechal poslat manželku? Černoch, co tam má kontejnery na starosti, je v pohodě? A co skákací hrad? Jsou děda a holčička mešuge? Nebo jde o parafrázi života a umírání? Případně - když vezmu tu nechutnou šukací scénu v bazénu, znásilňuje snad dědeček vnučku? Autor nám,na rozdíl od Benninga, neposkytuje vodítka a nechává diváka,ať si domyslí, co chce. Což mi přijde nefér. Jako by sám nevěděl, co chce říct, a záběry koncipoval jen na základě formalismu a manýrismu. I když sem vrazím tu obehranou paralelu "začíná to ráno a končí večer". Některé záběry krajiny jsou pěkně (sněhulák, noční město, ranní pole), ale celková koncepce připomíná spíše slow TV než film to už bych mohl za celovečerák pokládat záběry z kabiny vlaku při cestě z jednoho města do druhého. Stačilo by po cestě rozvěsit pár transparentů, které by se spojily v závěru v jednu myšlenku, a měl bych experimentální umění jak sviň. Nebo jako Fliegauf. (05.05.2020)

V současné produkci na naše poměry ojedinělý snímek. Ovšem, když se koukneme lépe na maďarské tvůrce, nalezneme tu nemálo styčných bodů mezi filmy Fliegaufa a filmy jeho kolegů. Například už jen prvním záběrem, který vám před titulkama předloží je jistým odkazem a přiřazením k hlavní postavě maďarského filmu - Bély Tarra.______V deseti záběrech pak Fliegauf ukazuje něco, co málokterý režisér dokáže odvyprávět jinde. A přitom zde nejdou žádné dialogy a o naraci se téměř mluvit nedá. Ačkoli jsou některé části hůře formálně stravitelné, obsahově jsou všechny vyvedeny naprosto skvěle. Fliegaufovi stačí pouhými detaily jen naťuknout téma, či nechat odehrávat zásadní dějové události mimo záběr, aby divákovi poskytl větší prostor pro jeho imaginaci._____To, čemu má toto dílo nejblíže je videoart. Ale nehraje si tu pouze s formálními, či konceptuálními vzorci, ale funguje i obsahově. Dalece se mohou rozvádět i interpretace jednotlivých obrazů, které se točí kolem úvah nad bytím, toku času, lidské povahy a přírodního koloběhu. To vše orámované krásnými záběry, kde Fliegauf pečlivě uplatňuje pravidla zlatého řezu a dosahuje tak dokonalých výsledků._____Co říct závěrem? Pro mě plnej počet bodů. Stačí nikam nespěchat a nechat se unášet proudem času, který jakoby prostupoval celým tímto filmem. (10.12.2007)

Spontánní zen, který nepatrně hyzdí jen povídka s kontejnery, v níž Fliegauf nezobrazuje volné plynutí věcí, ale sociální komentář. Ostatní "statické" výjevy jsou bez debat geniální a testují schopnost diváka trpělivě číst obraz nikoli jen s použitím racionality, ale především prostřednictvím emocí. Fliegauf přiblížil filmové plátno galerii a sledování filmu meditaci. Mléčná dráha skutečně naplňuje podtitul ambientní film, protože dokáže být zároveň nenápadně "v pozadí" a přitom výrazně určovat vnímání času a prostoru. Jedno z mistrovských využití narativity v její "elementární" podobě. (26.08.2011)

Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (02.11.2016)

Občas mám náladu otestovat se nějakým údajným skutečným uměním. Tohle prošlo, ani to nebolelo, ale celou dobu jsem si říkal, že se slušným zvukařem v zádech bych zvládl být stejným uměleckým umělcem, ba co víc, i scény bych měl zajímavější, sakra. Za mě bylo nejpovedenější Stanování, pak Bikeři a trochu víc hloubavej Kočárek. (12.10.2020)