Vicky Cristina Barcelona

Romantická láska je jen ta, která nikdy nedojde naplnění.. Španělsko je země zaslíbená fotbalu, tak proč to nenapasovat na něj. Do katalánské metropole přijíždí na soustředění dva neznámé americké kluby - hezké dresy, kvalitní taktika, pohledná hra. V přátelských zápasech si s nimi párkrát pohraje Real Oviedo, předvádějící líbivý, taktikou nesvázaný styl, jenž dokáže obráncům (počestnosti) dovedně zamotat hlavy, ale pořád je to nic proti tomu, až proti nim na hřiště vyrukuje se zdrcující ofenzívou velkoklub Fatal Cruz Barcelona.. Allen si přijel ze stínů manhattanských mrakodrapů nachytat bronz do Evropy a naservíroval v podstatě banální story o střetu materialismu a puritánství Ameriky se smyslností a otevřenou myslí starého kontinentu. Konverzačně tradičně vyšperkované, postavy bez výjimky neurotické a já se už nedivím, že ten, kdo nemá ve Státech vlastního psychoanalytika, tak jako by nebyl. Mimochodem, mezi Javierem a Penélope to jiskří tak, že by ani nepotřebovali k rozdělání ohně sirky.. (Speak English!) (13.05.2010)

I když jsem s W.Allenem stále na špičkách a jeho filmy jsou pro mě hodně protikladné, na Vicky Cristina Barcelona jsem se těšil. Hereckému obsazení se nedá nic vytknout, tak samo prostředí, které je malebné a hned byste si to s herci vyměnili. Vyzdvihl bych i hudbu, kytarově melodickou, která výrazně dokresluje tu španělskou radost ze života. Láska je těžko definovatelná a těžko pochopitelná, ale hlavně se musí žít plnými doušky o tom vás tento film přesvědčí ;-) (05.01.2009)

Ať už si o sobě myslíš, že máš sám sebe přečteného nastokrát zleva, zprava, seshora i odspodu, že máš ve svých touhách, stanoviscích a cílech jasno tak dokonale jako nikdo druhý, že tvé ideály a přesvědčení jsou ty nejpevnější a nejvytříbenější pylony jistoty držící klenbu životního chrámu, nebo je tomu právě naopak a patříš do skupiny lidí, kteří se nechávají unášet fluidním prostorem svobody na hony vzdálený od chátrajících přístavů zaplněných přízraky obyčejnosti, do té skupiny lidí, kteří jednají impulzivně po vzoru nepolapitelných snílků, děsíce se trvalých závazků a vychutnávajíce si žití plnými doušky hedonismu, Woody tě se svojí uvědomělou (a drze snobskou) autorskou bilancí provoněnou jihoevropským kouzlem "dolce far niente", zalitou krev burcujícími slunečnými paprsky a rozkolébanou uklidňujícím rytmem španělské kytary za kontrapunktu nočního klevetění cikád (i bez), přesvědčí, že jakékoliv charakterové škatulkování je absolutně zbytečné a zhovadilé, protože v životě není jistější nejistoty než hluboké nejistoty z jistoty a neukojitelného hledání ztraceného času - destruktivního i povznášejícího zároveň. Rej herecký, intelektuální i autoreflexivní. Na "milostné psaníčko", které koneckonců je a není pouze exhibicí krásných tváří ve stínu španělských památek, to není špatné, ne? :) (19.02.2009)

Woody Allen a jeho oslava krás prosluněné Barcelony, sexappealu krásných žen a přirozeného mužského charismatu. A při vší úctě ke Scarlett a Peny, moji maličkost nejvíce oslovila (co do výkonu i do krásy) Rebecca Hall. Pro ženy, ukrývající pod maskou ledové královny šarm a smyslnost, mám prostě slabost. 85%. (08.12.2013)

Pohodová přehlídka sexy žen a španělských památek, která ze mě ale vyprchala až příliš rychle. Woodymu nečiní problém nadhodit zajímavé téma a představit vám sympatické postavy, ale tentokrát se mu nezdařilo předat nějaké vyšší poselství, o kterém byste přemýšleli cestou domů. I když se snaží pohlédnout na ohraná témata z nové perspektivy, nakonec mu jeho příběhy vyšumí do ztracena a vy zjistíte, že se pod povrchem vlastně neskrývá nic moc nového. Kdyby dal Woody víc prostoru Rebecce Hall, jejíž postava je zdaleka nejzajímavější, lepé zapracoval Penelope Cruz (V každé sudé scéně svině a v každé liché milá holka? Eh?) a nebál se v závěru přitlačit na pilu, možná by se dalo mluvit o tom, že je zpátky v plné síle. Takhle je Vicky Cristina Barcelona jen fajn filmem, který se starým dobrým časům občas blíží, ale jako celek zdaleka nevytěžil Woodyho potenciál. 7/10 (23.10.2008)