Réžia:
Woody AllenScenár:
Woody AllenKamera:
Javier AguirresarobeHrajú:
Javier Bardem, Scarlett Johansson, Christopher Evan Welch, Rebecca Hall, Penélope Cruz, Chris Messina, Patricia Clarkson, Carrie Preston, Kevin Dunn (viac)Obsahy(2)
Horkým sluncem provoněné letní dny, zbavené všech starostí a spěchu chtějí v Barceloně společně prožít dvě mladé Američanky. Jsou to poněkud volnomyšlenkářská Cristina a její na první pohled příkrá, zásadová kamarádka Vicky, která má před svatbou. Jejich plány se „lehce zkomplikují“, na cestě potkávají spontánního malíře Juana Antonia, s jeho krásnou a nepříčetně žárlivou bývalou manželkou, Marií Elenou. Je pochopitelné, že srážka tak temperamentních charakterů na malém prostoru nemůže skončit jinak než žhavým dobrodružstvím… Známý americký režisér Woody Allen se rozhodl natočit především oddechový romantický příběh točící se kolem lásky a citů, a nutno říci, že se mu to úspěšně podařilo. V hereckém obsazení se také spolehl na „hereckou chemii“ představitelek Scarlett Johanssonové, Penélope Cruzové, Rebeccy Hallové a jejich mužského protějšku, Javiera Bardema (známého z filmů Goya, Tahle země není pro starý). (Česká televize)
(viac)Videá (2)
Recenzie (987)
Čtyřice intelektuálů řeší své vztahové problémy v Barceloně pomocí snobských, intelektuálních dialogů. Děje se to celej film a ke konci už mě to moc nebavilo. Navíc se tam v podstatě nic nevyřešilo a byl jsem unavenej ze všech těch kultivovaných, citových seberealizačních debat. Oceňuji ale krásnou přírodu, město, hudbu a požitkářskou pohodovou atmosféru jihu. ()
Z filmu přímo sálá letní, slunná, žhavá, vášnivá a příjemná atmosféra Barcelony (pro někoho, kdo ve Španělsku nebyl stejně jako já, velice lákavá reklama :-)). To vše navíc podporuje hravá hudba a také jemný, přesto chvílemi i lehce kořeněný humor; zvlášť společné soužití mezi Cristinou, Juanem Antoniem a Marií Elenou (krásná a temperamentní Penélope svoje španělské kořeny skutečně nezapře ;-)). Pohový film, který hodnotím 4* a nejspíš se (až si budu chtít přivolat trochu toho španělského tepla a slunce) na něj zase někdy podívám. ()
Začal bych vtipem: Bardem = Macháček, Vicky = Vilhelmová, Cristina = Geislerová, Woody = Hřebejk. ____ Film Vicky Cristina Barcelona charakterizuje velice pozoruhodné hermeneutické, auteurské, stylistické a vypravěčské pnutí. Vždy mezi dvěmi hladinami. (i) První pnutí souvisí se svízelem, kterak zdánlivě povrchní a jednoznačný, a právě o to nejednoznačnější film vůbec vyložit. Kdykoliv nazíráme na nový počin Allena jako na banální romanci, cítíme zároveň cosi v podloží - čistě z toho důvodu, že v 73 letech tvůrce musí zákonitě bilancovat -, ale kdykoliv se do tohoto podloží vnoříme, moc sofistikovaného zde nevidíme, a navracíme se opět k povrchu, k filmu jako takovému. Obě vzdálenosti mezi povrchem a podložím se ale přibližují s tím, jak mezi nimi v průběhu filmu čím dál častěji pendlujeme a svazujeme je tím k sobě. Ale k tomu, abychom pendlování stezkami obměnili za rovinaté cesty, potřebujeme znát kód, nějaká pravidla, jimiž je film strukturován. Asociace hollywoodských zahraničních novinářů ony pravidla zřejmě zná, když udělila filmu Zlatý Glóbus. (ii) Druhá (auteurská) dialektická polemika vyplývá z podstaty filmu, protože jde – po dvojici Match Point / Cassandra's Dream - o třetí snímek, který definitně ustanovil Woodyho za žánrového režiséra s potlačeným rukopisem. Je to dané tím, že Woody dal na rady okolí a přestal hrát a navíc přestal nutit herce, aby ho napodobovali a přejímali jeho rejstřík. Velice rozkošné je pak pozorovat, jak Woody potlačuje sama sebe v dialozích, do níž za jiných okolností rád vkládá instantní žertíky, bohužel právě ony dovětky v „zarovnaném“ filmu citelně schází. Musím proto konstatovat, že přechod z auteurské do anonymní polohy Woodymu rozhodně neprospěl, neboť ve stejné míře přešly jeho filmy z polohy „allenovské“ do polohy „normální“ a zaměnitelné. (iii) Další pnutí se skýtá ve stylu. Mimo ladění filmu do sytě letního odstínu (témbru, chcete-li) a zajímavé vizuální finesy zhruba uprostřed, kdy se kamera při dialogu volně otáčí v rozpětí šedesáti stupňů mezi obličeji dvou hovořících, zůstává technofobní Woody dočista starosvětský a vágní; nejzazší atavismus moderního věku. Proto lze bez nadsázky tvrdit, že Woody pouze přesunul své oblíbené postavy z Manthattnu do Španělska, kde s nimi sice rozjel tzv. Almodóvar-story, ale Španělsko jako takové zachoval a využil pouze coby product placement v názvu. Přes teleobjektivy vytrhl postavy z okolí a dramatický prostor se mu tak nestal prostorem žijícím, neboť postavy pouze vyplňují popředí obrazu a proti plochému pozadí působí, jako by byly vystřiženy z papíru a parafrázovaly tímto obdobně řešené, sic nepoměrně významnější plátno Zrození Venuše od Botticelliho. (iv) A jak vnímat ten zřetelně nadužívaný voiceover? Jako vypravěčskou nemohoucnost senilního tvůrce, nebo jako parodii na osudová deus-ex-machina srážející k sobě cílové postavy? Inu, přes tu všechnu dvojakost se obávám, že je Vicky Cristina Barcelona – oproti hurónským počinům Mamma Mia! nebo Sex ve městě – jenom takový unavený evropský film, který počítá s finanční ztrátou a jistý druh ztráty i tematizuje. () (menej) (viac)
Na stará kolena Woody Allen nějak chytil novou uměleckou mízu a dokáže přinejmenším každým druhým filmem, které konec konců chrlí kulometným tempem, překvapovat. Po jeho Matchpointu jde v krátké době o druhý kousek, kde bych jeho typický styl hledal jen s obtížemi. Dlouhou dobu, v podstatě celou první polovinu stopáže, jsem se do snímku nějak nedokázal vnořit, ale s každou další minutou mě tenhle boccacciovský propletenec vztahů a milostných vášní chytal víc a víc. Na rozdíl od svých starších komedií ubral Allen na svých typických dialogových fórcích, vynechal postavu neurotického intelektuála a soustředil se na skupinu lidí, kteří mají problémy se svými city a touží po něčem, co je jim momentálně nedostupné. Ty nevěry, svádění, odmítání a trápení jsou podány přesvědčivě a mají svůj půvab, zvlášť když tvoří pozoruhodný mnohoúhelník. Nejde sice podle mého o vrchol Allenovy tvorby, ale Vicky Cristina Barcelona určitě patří k tomu lepšímu, co režisér stvořil. Celkový dojem: 80 %. ()
Zjišťuju, že Allen se v něčem docela podobá Vejdělkovi (korektně řečeno Vejdělek Allenovi). Až po VCHB mi došlo, že stejně jako Vejdělek vypráví Allen o lidech uvězněných v jakémsi mezičase, dobře zajištěných (aniž víme, jakým způsobem si na žití vydělávají), kteří nemají reálné problémy a nejde se s nimi ztotožnit. Prostě řeší své pseudoproblémy tím, že cynicky a sarkasticky komentují svět. Rozdíl je v tom, že Allen to se svými intelektuály zvládá častěji, líp, sympatičtěji a nepoměrně chytřeji než Vejdělek se svými burany... Ale v jádru je to až děsivě stejné. Utvrzuju se navíc v tom, že se Woody musí za každou cenu držet komedie... ()
Galéria (52)
Zaujímavosti (21)
- Keď sa Woodymu Allenovi naskytla príležitosť natáčať v Španielsku, nemal údajne prichystaný žiadny scenár. Siahol tak do svojho šuplíka s nápadmi, kde našiel tento príbeh milostného trojuholníka, ktorý sa mal pôvodne odohrávať v San Franciscu. (MontyBrogan)
- Obrazy, které visí v ateliéru Juana Antonia (Javier Bardem) pocházejí od malíře Agustího Puiga. Ale obrazy, které teprve maluje, jsou jeho vlastní. (ČSFD)
- Část filmu se odehrává ve španělském městě Oviedo. Jedna z jeho památek, která ve filmu nebyla ukázana, je i socha Woodyho Allena v životní velikosti. (JayZak)
Reklama