Pod paľbou

Tak abych se přiznal, po finančních výsledcích v zámoří jsem žádné veledílo nečekal, mírně v poklidu mě nechávaly alespoň ohlasy kritiků a uživatelů imdb. Výsledek mě tudíž mile překvapil. Opravdu jak většina kolem píše, je to jízda od začátku až do konce a i závěrečné titulky snad mají drive závěrečné scény ze Za nepřátelskou linií. Spíše než o akční thriller se však jedná o thriller politický a o rozbroje mezi CIA a Pentagonem, mezi Brendanem Gleesonem a Gregem Kinnearem, kteří své role prožívají stejně intenzivně jako všichni ostatní (Damon, Isaacs) a nedělají tak žádný problém uvěřitelnosti příběhu a ztotožnení se s některou z postav (většina půjde stejně za Bournem, ehm tedy Damonem). S Bournem srovnávat nebudu, i když se to tak okatě nabízí. Řeknu jen, že spolupráce Greengrass + Damon + Powell je opět stejně těžkotonážní. Tmavé a neosvětlené scény - s tím jediným jsem měl problém. Na roztřesenou kameru jsem si už u Greengrasse zvykl, ale u akčních scén jsem díky tmě chvílemi ztrácel přehled. Škoda, zážitek mohl být ještě větší. (04.10.2010)

Zelená zóna mi přijde jako film, který si prostě Paul Greengrass natočit chtěl, aby světu "sám" něco řekl o americké politice a globalizace celkově. A po posledních dvou dílech Bournea na to dostal dobré herce i pořádný balík peněz (100 milionů na zemi nenajdete, dvojnásob když jde v podstatě o politicky zaměřený válečný film "o pravdě okolo americké invaze do Iráku"). Výsledek je proto docela plochý a jednostranný, ale technicky skvěle zvládnutý. Pocit, že už jsem něco takového viděl mě však zneklidňuje. (05.08.2010)

Paul Greengrass, mistr akce a dynamiky, Matt Damon, mistr v tom, jak vypadat drsně a Amy Ryan (nevím, v čem ta je mistryně, nicméně mám pro ni slabost už od seriálu The Wire :-)) spojili své síly a natočili film, který nám ukazuje důvody pro válku v Iráku v "trochu" jiném světle. A pak, že jsou všichni Američané hloupí… Green Zone by se teoreticky dal srovnat s filmem The Hurt Locker, ale jen tematicky (válka v Iráku). Co je rozděluje, je především důvod toho, proč vlastně válka začala. V THL se o něj nikdo nestará, prostě odvádějí svou práci a zneškodňují bomby, ale v GZ je tohle právě hlavní téma a válka (boje, přestřelky) jsou spíše okrajové. A proto se mi tento film tak líbil, pro svou neameričnost. Paul má u mě už další plus, stejně jako ostatní herci. Je škoda, že zrovna tento film tak propadl v kinech (při rozpočtu 100 milionů vydělal necelých 95 mil., z nichž polovina jde kinům) ale na druhou stranu, není to náhoda, že zrovna film, který zpochybňuje vpád do Iráku, nemá vyšší tržby? :-) (07.07.2010)

O Zelené zóně lze hovořit jako o jakési syntéze dvou tvůrčích přístupů, které si Greengrass dokonale osvojil ve svých předchozích počinech; pseudodokumentární rekonstrukce historických událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) a žánrového (akčního) fikčního filmu (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum). Zelená zóna stojí někde na pomezí důmyslně propojující oba směry. Z první jmenované linie přejímá onu precizní kvazidokumentárnost, jež budí dojem „live“ přenosu z válečné zóny, z té druhé pak pozoruhodnost formáních prostředků, zejména v propojení konceptu roztřesené, rozostřené, neustále švenkující a zoomující kamery a rychlého střihu (průměrná délka záběru nepřesahuje tři sekundy) jakožto způsobu vyjádření neustáleho pohybu. [==] Jako nejschůdnější žánrové zařazení se mi jeví označení filmu jako akční, drama, thriller, válečný. Jednotlivé konvence daných žánrů totiž film propojují ve funkční celek. Žánrové hranice se v průběhu filmu posouvají a vzájemně mezi sebou prostupují, a není proto nutné snímek označit pouze jedním žánrovým typem. Jednotivé žánrové přechody můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Jedná se o scénu, kdy je při hledání ZHN důstojník Miller upozorněn Iráčanem Freddym, že se v nedaleké residenci odehrává důležitá ilegální schůzka bývalých vysokých armádních a vládních činitelů. Miller se rozhodne jednat, svolává svou jednotku k zásahu a v tu chvíli se začne chovat jako akční žánrový hrdina. Krátká promluva je ukončena slovy k jednomu z vojáků: „Get your fucking game face on.“ Miller tím dává jasně najevo, že je především hrdinou filmovým, jakoby žánrově ožije. Tato žánrová vsuvka předznamenává další akční část filmu a slouží také jako důležitý vývojový model. [==] Děj filmu je vyprávěn striktně chronologicky. V centru vyprávění stojí postava Roye Millera, tato hlavní dějová linie je doplňována mnoha mikroději, které ale mají logické kauzální vyústění. A právě postava Millera syntetizuje tyto mikroděje a slučuje je do jednoho celkového obrazu. Syžet je přitom rámován zřetelně vymezenými daty: první, určené hned v počátku doplňujícím titulkem, 19. březnem 2003 a druhým zobrazeným jako projev prezidenta USA George Bushe uskutečněný 1. května 2003, kdy byly ukončeny hlavní bojové akce Operace Irácká svoboda. Samotná základní myšlenka vyprávění tkví v jakési redundanci, kdy je Millerova skepse po neúspěšných hledáních ZHN více a více podporována. Konstrukce kauzálních vztahů a současně divákova narativní aktivita je syžetem přirozeně posilována. [==] V Zelené zóně se obecně odráží celosvětová nespokojenost s vedením válečných konfliktů, kdy pravé důvody k intervenci jsou skryty a Ius ad bellum není zcela naplněno. Samotný průběh války má mnoho paradoxů a je natolik bizarní, kdy jeden nehledí druhého a bojuje se za něco, co vlastně neexistuje. Všichni včetně vysokých vládních činitelů se ale tváří, že se něco děje neustále, přičemž se zakrývá důležitost jiných, těch opravdových faktorů, které samy o sobě k rozpoutání války nestačí. (17.01.2011)

Často používaným slovíčkem v souvislosti s filmem je ‚zklamání‘. Asi tuším proč, ale nesdílím ho. Obavy, že Greengrass s Damonem pouze vymění běhání po světových metropolích za prašné irácké cesty, se nenaplnily. Opřeni o jeden velkolepý průšvih Bushovy administrativy a Helgelandův scénář, vytvořili působivý, spíše konverzační thriller, jemuž dynamiku dodává neposedná kamera a tepající Powellova hudba. Čekat akční gejzír se nevyplatí, Zelená zóna je i přes všechnu působivou výpravu docela skromným filmem bez ambicí bavit, zato ukazovat prstem na konkrétní osoby se nebojí ani trochu. Vychází z toho ponaučení, které bylo mottem i jisté reklamy na lihoviny: „Důvod se vždycky najde.“ (10.06.2010)