Škola ve mlejně

Přicházím s inovativní myšlenkou. Pokud má film v žánru komedie a člověk se baví, nemusí to být nutně tím, že tvůrce šlápl vedle, je to trapák a vy jste buď inteligent nade vše povznesený a za krajkový kapesníček přitisknutý ke zdviženému nosíku maskujete decentní uchichtnutí, nebo rozcapený vytlemenec, co se směje všemu. Občas mám pocit, že není většího hříchu pro filmaře, než být Čech a ještě natáčet pohádku, pokud je ta pohádka studiová, to snad už lépe spáchat rovnou čestné harakiri. Výběr hudby pro vábení rusalek je děsivý, proti tomu výběr hudby ke snění vodnického ředitele se povedl. Příběh je pubertálně úsměvný tam, kde je dějová linie u mladistvých studentů vodnické školy, kýčovitě cukrkandlový tam, kde nyje a vyje pí. uč. Tanečková, sentimentální u zmíněných vzpomínek ředitele a vhodně směšný u projevů učitele Ráčka. Chobotnice je přesně tak děsivá, aby se dítě bálo a dospělého zajímalo, co tam hrdinové spáchají. Neříkám, že je to filmový převrat, ale přinejmenším Jiří Mádl se v roli mladého vodníka našel mnohem víc než jako princ zachraňující princeznu Voříškovou ze spárů Satana. (06.03.2016)

Mno... po delším čase zase jedna vodnická pohádka. Pepu Dvořáka již nahrazují mladší kusy a i když se mi celkem líbilo zpracování a podvodní triky (topení pod mlýnem), tak to byl jinak celkem úlet. Možná dnešní děcka na tom něco najdou, mně to však nesedlo. Pořád nevím, zda to byla parodie nebo vážně míněný pokus o moderní (současnou) pohádku... Jedna dušička je až až. * (29.07.2012)

Režisér Karel Janák sliboval pohádkovou variaci na Vetřelce a "tak trochu jinou pohádku" se mu opravdu povedlo natočit. Ze zjevně komorní dekorace toho dokázal vymáčknout docela dost a věrně navodit iluzi vodnické školy, potažmo celého vodnického světa. Chobotnice vypadá vcelku dobře, s jejími celkovými záběry navíc režisér šetří a rychle je stříhá, takže na smích na účet tvůrců není čas. Na jednu stranu kloubouk dolů, co dokázal Janák tam, kde ostatní vyrobí pouhou konverzačku v jedné zámecké místnosti, nicméně Škola ve mlejně dovede i nudit a být rozpačitá (hudební doprovod v podobě moderní písničky). Janák ukázal, jak se dá také natočit televizní pohádka, ale nenatočil nic, co by nadchlo a strhlo. A to by příběh o velké chobotnici podle mě měl… (02.01.2008)

Urážka českých pohádek! Kdyby tohle nenatočili a já to neviděl, byl bych mnohem radši. I dnes se točí pěkné pohádky. Anděl páně je toho kupříkladu důkazem. Toto však působí... když budu slušný, pak jednoduše děsivě. Výsledný produkt připomíná cosi sešité horkou jehlou. Scénář by zasloužil dostat za uši a ty dialogy - jedna velká hrůza. Upřímně radím, vyhněte se tomuto a najděte si čas na něco lepšího. (30.06.2019)

Úlet, ale na Janáka překvapivě dobrý. Navzdory rozpačitému rozjezdu a některým dalším hluchým místům (jako třeba Mikolášův první příchod do mlejna), navzdory provařenému modelu "strašidelnická škola" a přílišnému spoléhání na od půlky se odvíjející parodickou nit, navzdory Mádlovu neuhlídanému přehrávání a nepůvodní hudbě (která je ovšem vybrána stejně trefně jako odvážně), podařil se slušný horror na bázi mixu Vetřelce s klasickou béčkovou školní vyvražďovačkou, s přízračně zasmušilým Pavlem Křížem, s některými prvky televizní pohádky a teenagerovské komedie a s totálním happyendem. Vzhledem k tomu, že je film prezentován jako "pohádka", je nutno se pozastavit nad v závěru prozrazenou Mikolášovou identitou. Předně je tím ustavena nezvyklá situace, že se vše odehrává čistě v soukromém světě pohádkových bytostí, bez vztahu k normálním lidem, ačkoli intence k tomuto vztahu je u nich základní (viz obsah školní výuky, jakož i původní mylná Mikulášova identita). Dále však můžeme suchoprdův příchod do mlejna považovat za metaforu smrti - jdeť o modelový případ jednotlivého člověka (jímž po otci i výchovou konec konců je), který zemřel a po smrti se vrací k magické matce do zákoutí prarajské blaženosti (nebo je to jen můj osobní komplex, že na mě celé to scénické prostředí takto uterálně působilo)? Veškeré dramatické dění, jehož jsme svědky, by pak nebylo ničím jiným než soubojem nad- či podsvětských mocností o jeho duši a vyjádřením vzájemných vztahů mezi nimi. K neméně hodnotným výsledkům ale dospějeme i tehdy, když se naopak na Mikoláše podíváme jako na modelového zkazkového hrdinu, tedy posla, vyslaného předat zásilku (resp. vyřešit problém), v čemž mu mají pomáhat pomahači a bránit protivníci. Nuže vysílací instance, příjemce zásilky (totiž záchrany), protivníci i pomahači jsou v tomto případě totožni, což je zkratka nesmírné teologické hloubky. Samozřejmě by se dalo exegovat i na chobotnici jako příjemce záchrany, ale to už si udělejte sami, já končim. (17.04.2016)