Max Manus

Max Manus, další skládanka do kompletace veškerých životních válečných příběhů. Ještě to štěstí, že to je bezedný zdroj. Tahle válka totiž má, co ukázat. Sever nemohl být v tomhle ohledu atraktivnější. Film je totiž natočen naprosto precizně. Veškeré záběry jsou nádherně svítivé a všecko to má jasnou tvář. Moc pěkně se na to koukalo, jen jsem si občas řikal, proč ten Max Manus nebyl větší magor, pak by to mělo větší šťávu. Nebo on by možná měl, ale tvůrci sami záměrně ty důležité agresivní chvilky radši dali stranou. No jo, národní hrdina. Pff (04.06.2010)

Chtěli jsme bojovat, pomstít se! A čekali na někoho, kdo to začne..... Norové (?) si řekli, že ještě nemají svého hrdinu z odboje a zdokumentovali činnost Norského hnutí odporu, tedy záškodnické skupiny kolem Maxe Manuse. Výsledkem jsem však zklamán. Příběh nemá potřebné tempo, na jednu akci připadá strašně keců či obyčejných věcí všedního života. Ony akce však zaslouží pochvalu. Jsou natočeny zajímavě a celkem napínavě. Je jich bohužel málo. Aniž bych chtěl někomu ubírat zásluhy, podobných odbojářů bylo mnoho. A někteří mají svůj film mnohem zajímavější. Třeba Plamen a Citron. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ * Víte že? Asi největší sabotážní akcí byla ta z ledna 1945 na dopravní loď SS Donau? (07.02.2010)

Velký norský hit je svižně odsýpající žánrovkou v hollywoodském stylu, ale bez otravného patosu a pitváním se v psychologii. Nic, co by zůstalo v hlavě delší dobu, ale je příjemné zjistit, že na severu umí točit stejně efektně jako Amíci. V Norsku se evidentně žánrové kinematografii daří a je škoda, že si Max Manus nenašel cestu do českých kin. (22.07.2009)

Max Manus a těžký život odbojářův. Sice je to sympaticky nekompromisní, ale když v podobném druhu filmu převažují spíše lidsky sbližující scény, tak něco není dobře. A když navíc absentuje i pořádné napětí a strach o postavy, tak to už je vzhledem k žánru v loji úplně. Holt vrcholy la resistance snímků se i nadále nacházejí jinde (konkrétně zde a zde). (26.07.2009)

Už nevím z kolika zemí jsem viděla film s odbojovým hnutím, ale norský tam po dnešku taky zařadím. Lákadlem na tenhle snímek byl Aksel Hennie, který mně padnul do oka ve filmu Špatně rozdané karty. A tady v roli Maxe Manuse jsem byla s jeho výkonem taky maximálně spokojená. Je to jeden z filmů, který nepatří mezi ty, kde bych napětím ztrácela dech, ale měl svojí hloubku v tom, že nám ukázal možná trochu jinou stránku takového nasazení pro svojí zem. Je o přátelstvích, která v té době vznikala, o vztazích a ztrátách a s tím spojený smutek a následná deprese. Jinak mně celou dobu tenhle film připomínal svou dějovou linií jiný a také podle skutečné události Cambridge Spies. A s těmi závěrečnými titulky to není vůbec špatný nápad. (14.10.2013)