Zatmenie

Tak jsem asi konečně pochopila Antonioniho. Vždycky mě na něm hrozně štvala ta zbytečná rozvláčnost tempa nebo jsem vůbec nechápala účelnost některých scén. Tady to konečně zabralo. Vůbec nejzajímavěji působila pasáž z burzy - na jednu stranu hektičnost a chaos makléřů, na druhé straně dlouhé záběry, kompozice a prakticky neexistence jakékoliv dějové linky nebo třeba pouhého času. Při závěrečném leporelu momentek usínajícího města mi to najednou došlo: je třeba přistoupit na hru, zvolnit tep a jen se nechat unášet plynoucími dlouhými obrazy. (16.02.2011)

Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. (26.11.2017)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. (05.02.2011)

Asi chápu, co chtěl Antonioni svým filmem vyjádřit a jaké pocity v divákovi vyvolat, ale příliš mě to neoslovuje. Ani jedné ze dvou hlavních postav nevěřím, jejich chování i myšlenkové pochody jsou mi cizí, jsou neživotné, umělé, jakoby bezduché, jsou to vlastně jen šablony, kterými tvůrce mluví, pomocí kterých chce něco sdělit... Přitom postavy Moreau a Mastroianniho z režisérova předchozího filmu ke mně promlouvaly, byly mi blízké a věřil jsem jim, nevím čím to je. Kontrast a posléze nepravděpodobné a křečovité spojení mezi dějovou rovinou s Monicou Vitti a rovinou s mladým burzovním ometákem Alainem Delonem mě zdaleka nebaví tolik, jako čistokrevná melancholie Antonionihoho předchozího La notte. Ale hodně na mě působí konec, posledních deset patnáct minut mi bohatě vynahrazuje předchozí nezáživnost. (02.02.2015)