Pohádka o mokrosuchém štěstí

Moc milá pohádka. Vodnické pohádky a ještě ze staré Prahy mám docela rád. Navíc obě kategorie umíme. Tady mají tvůrci navíc přidanou hodnotu v podobě vynikajících herců a povedené hudby. A tak maximum nedám jen proto, že je trochu zbytečně zdlouhavá. Kdyby se zkrátila na hodinku nebo sedmdesát minut, bylo by to dokonalé. (10.04.2020)

Klasická televizní pohádka, která mě potěšila a trochu i rozesmála. Mám moc ráda Libušku Šafránkovou, i když v této roli mi připadala dost nevýrazná. Vodník Toníček v podání Oldřicha Víznera byl roztomilý, Ladislav Pešek nepřekonatelný. Pěkná byla i kouzelná žabička. Zvláště oceňuji závěrečnou myšlenku - když dva lidé ve vztahu prodělají trápení nebo odloučení, je to nejlepší tmel pro jejich vztah do budoucnosti. Po nedělním obědě příjemné pokoukání. Škoda, že se takové pohádky dnes už netočí. (28.03.2010)

Pár postřehů: Přehrávání k pohádkám patří, ale musí to být dobré přehrávání, a né co předváděl Vízner. Patrně si nacvičoval roli vlka z Karkulky, jinak si to, co prováděl s očima, vysvětlit neumím. Také nemám nic proti obohacování češtiny o nová slova a spojení, ale musí se to umět. Bohužel, v téhle pohádce působila tato snaha jak rána pěstí mezi oči, a těch patvarů bylo přehršel, takže se nelze divit, že se mi doteď poněkud motá hlava. "Přemiklíkovat, svrbí mě pravé oko, cítím se jak shnilý jikrnáč, vypadá jak když candát chodí pěšky po Karlově náměstí, ty pouta by ani štika nepřekousala, kašnář, rourař" a mnohé další. Taktéž mě zaujalo, že Šafránková a Vízner si hned na druhé schůzce dali slovo, že se vezmou, a pak se neviděli dva roky a stále se hledali a strašně po sobě toužili. To klobouk dolů! A propó, všimli jste si, že Šafránková měla u potoka prát pleny, a ty pleny byly od počátku zářivě bílé, ještě než je vůbec do vody ponořila? Asi zajímavý přírodní úkaz, ti její malí sourozenci produkovali zásadně pouze bílá (popř. průhledná) a nesmrdící hovínka. Jinak by se Vízner choval asi trochu jinak, když na něj ten košík se špinavýma plenama Šafránková v rámci škádlení vysypala! Jinak už taky vím, kam chodí Babica na ty svoje recepty. Tříposchoďová polívka, ta by do jeho pořadu zapadla naprosto přirozeně. Akorát pravda, on by ji na konci ještě vylepšil tím, že by ji nechal deset patnáct minut zapéct v troubě. No a když už jsem tak vtipný, koukám, že nikomu tady nepřišel ten název pohádky takový hodně podivný... Asi jsem zvrhlík jenom já, že si pod sloganem "mokrosuché štěstí" automaticky představím ono známé, suchej tam a mokrej ven... (29.09.2013)

Hrozně konverzační a dlouhé, děti by to asi moc nebavilo. Toník je neschopa, samo mu přijde do cesty děvče, samo se mu nabídne, ostatní ho pak pro něj celou dobu hledají... on sám nemá žádnou zásluhu ani ničím nevyniká. Pohádka prakticky nemá žádný děj a vrhá na vodníky špatné světlo: "Tatanášek" Menšík ztrestá paní, u které Andulka sloužila (k poskytnutí informací je mu dobrá, ale pak jí nechá tryskat vodu do obličeje, zlomyslně se jí vysmívá, a ještě jí chystá promočit stěny i strop, třebaže se k němu chovala zdvořile), "Kabrnáč" Pešek zase ukradne hrnčířskýmu poctivě získanou žabku, a ještě že mu to prý patří... Toník slíbí Jemelkovi, že mu přivede Stázinku, ale místo toho s ní skotačí na parketu, nechá se opečovávat a zulíbat a teprve potom si dost trapně vzpomene, že ji vlastně nechce a že má jít za jiným. No kde to jsme? K dovršení všeho děda Kabrnáč ke konci místo ptaní se po Andulce dočista přijde o rozum, s bůhvíjakým úmyslem hraje s hrnčířskym dvě hodiny karty, pořád prohrává, když už nemá peníze, promění Toníka v žábu a zase prohraje (wtf?). A vezme mu rok života a Andulce o rok prodlouží trápení. Proč??? (30.01.2018)

Pohádka podle Drdovy předlohy je tak uvzdychaná vodnickým fňukáním, až to nudí. Přitom herecké obsazení je 100%, ale krom chvilkových slovních hříček Tatanáška (V. Menšík) zaujmou pouze tanečky, písničky a jarmarečné prostředí. Výprava je sice na studiovou pohádku výborná, ale scénáristka Anna Jurásková měla nechat vodníky víc jednat než jen fňukat. (01.04.2010)