Noční vrátný

Příběh o lásce mezi trýznitelem SS a vězenkyní koncentračního tábora, která vykristalizuje v upřímnou a oddanou lásku. Absurdní láska z absurdního prostředí se jim uchová v paměti a oni se opět potkávají. Zvrácený Romeo a Julie proti všem. Ponížení a ponižování se pro ně stalo znakem lásky. Cítit z druhého strach je vzrušuje a posiluje vytrvat v jejich vztahu. Láska může být někdy také velice jiná a nepochopená od okolí. Film plyne velmi pomalu a není ani tak šokující obrazy, jako myšlenkou na lásku mezi členem SS a vězenkyní - oba to berou jako přirozenou věc a Němec ani necítí vinu za to, co kdy udělal. Tak se to mělo stát, tak to bylo předurčeno, oni byli předurčeni býti bohy. Zkuste toto pustit na sjezdu izraelských přeživších z koncentračních táborů a nedožijete se konce filmu. Výborná Charlotte Rampling! (21.01.2013)

Bývalý důstojník SS pracuje jako noční vrátný v hotelu. Píše se rok 1957. Jednou se v hotelu konají operní vystoupení a spolu s dirigentem přijede i jeho žena. V té Max pozná Lucii, krásnou židovku, do které se jako dozorce v koncentračním táboře zamiloval. Jejich láska trvá stále a v současné době jsou ohroženi na životech oba dva. Zejména od tajné nacistické organizace, která sdružuje a ochraňuje bývalé esesáky. (17.10.2020)

Láska, ktorá si nevyberá, bezpodmienečná, je, spolu s estetizáciou ideológie hlavnou témou filmu. Estetizácia nacizmu je predstavená úryvkami z opier, skladbami vážnej hudby, scénou mužského baletu. Išlo o typický znak elít Tretej ríše. Myšlienky naci ideológie (násilné a zvrhlé) potrebovali zjemniť intenzívnou vášňou k takzvanému vysokému umeniu (opera, vážna hudba, architektúra). Prítomný sadizmus a latentná homosexualita ako príznačné správanie sa elít sedia k hlavným témam filmu ako riť na šerbeľ. Kontroverzné je nabúranie vžitých mechanizmov absolútnej židovskej nenávisti k realizátorom holokaustu. Značne rozpornou je i téza, že takmer celá spoločnosť v Rakúsku, 12 rokov po ukončení vojny, aktívne spolupracovala s podzemnými skupinkami, pracujúcimi na očiste esesákov (hoci, ak si pozriete artistné výkony rakúskeho filmového a ideového undergroundu - myslím najmä viedenských akcionistov - tak to ďaleko od sureálne poňatého naziartu veru nemá:). Pomalé plynutie filmu poskytuje priestor na uvažovanie a strávenie znepokojivých myšlienok a kontroverzií. K deju: ulicami Viedne, lemovanými honosnými budovami a veľkorysými verejnými priestranstvami prechádza elegantne odený muž v klobúku. Mieri do hotela s názvom "Zur Opera". Muž, ako sa ukáže neskôr, je v hoteli nočným vrátnikom (odtiaľ názov filmu). Píše sa rok 1957. Existencia muža s druhoradým zamestnaním, vykonávaným pod rúškom noci, kryje jeho minulosť. Ide o niekdajšieho nacistického pohlavára. Napriek zmene statusu, niečo pretrváva - elegantné oblečenie, láska k opere a baletu, sadizmus. Ten sa naplno prejaví po tom, ako sa v hoteli náhodne zjaví mladá dáma - jeho niekdajšia židovská väzenkyňa a objekt jeho sadistických túžob. Po počiatočnom úľaku z ohrozenia vyzradením, naviažu obaja na sadomasochistický pomer z minulosti a prepukne medzi nimi naozajstná láska. Konštrukcia deja, akej sa dopustila režisérka je výnimočná. V dnešnej dobe politickej korektnosti sotva možná. Totiž ide o takú hlavnú dejovú líniu psychologickej drámy (nie paródie), v ktorej by sa Žid alebo Židovka zamilujú do nacistického pohlavára, ktorý ich ako teenagerov psychicky týral a sexuálne zneužíval. Love story pritom neprebieha počas vlády nacizmu, ale dlho po ukončení vojny. Bez výčitiek, vášnivo, stockholmsky syndrómovo úprimne. Bez edukačného vysvetľovania a potreby zdôrazňovania, že ide o nejakú psychickú vyšinutosť. Dnes nemožné. Značne kontroverzné aj v čase vzniku. (22.07.2020)

Lylyana Kavany mi ako rejza hovori uplne hovno /fakt, nekecam/ a film je to pre mna len podpriemerny. Dirk Bogarde /Smrt v Benatkach, Victim/ mi do roly nacistu nepasuje ani omylom /taky Welles alebo Marlon Brando uz boli ovela lepsi filmovi nacisti, v roli Himmlera mi smakoval aj Donald Pleasence/. Asponze Sarlot Ramplyng /Vanishing Point/ bola vyborna, ale film ma len podpriemerne kulisy a pomerne nudny pribeh : 30 % (06.02.2016)

Na Il Portiere di notte jsem se velmi těšil kvůli tématu, o němž jsem zahlédl zmínku: propojení nacismu a sadomasochismu v prostředí koncentračního tábora. Doufal jsem v alegorii společnosti, která po rozpadu starého řádu a institucí hledá své nové útočiště v „hierarchii neodpovědnosti“ a podřízení, v němž je veškerá odpovědnost na bedrech rozkazujících a rozkazy přináší ohromnou jistotu a klid. Noční portýr ale takový docela není, setkávají se v něm po více než 10 letech dva „milenci“ z koncentračního tábora a dochází k reflexi jejich dřívějšího vztahu, větší roli než onen sadomasochismus ale hraje láska, a jejich příběh je spíše dokladem možnosti vzniku silných pout mezi vězni a vězniteli, popř. toho, že nejsilnější mezilidské vztahy vznikají za nestandardních okolností, kdy před sebou lidé nevidí žádnou budoucnost. Noční portýr je tak filmem zabývajícím se poměrně neobvyklým vztahem a do jisté míry (dis)kontinuitou společnosti před a po válce, v neposlední řadě je též filmem velmi zručně natočeným, s výbornou hudbou a krásně stylizovanými hudebními / tanečními vystoupeními (obzvláště těmi z tábora!). (20.04.2008)