Posedlost

Aj keď sa jedná o slušnú filmárčinu, ktorú podčiarkuje hlavne dobrý uvod s únosom, neskôr sa z toho stáva až príliš zromantizovaná dráma, ešte k tomu bez tempa. Pritom Robertson a Lithgow robia, čo sa dá. Záver s odhalením tajomstva film síce znova nakopáva, ake nemôžem sa zbaviť pocitu celkovej nevyrovnanosti, aj scenáristickej. Vôbec som nemohol spapať to, ako môže dcéra byť takto incestne vo vzťahu s vlastným otcom. Ani nechcem vedieť, čo pred sobášom spolu asi ztvárali, zjavne na to nemysleli ani tvorcovia. Škoda, lebo potenciál témy bol. (27.06.2019)

De Palma (filmařsky) znásilňuje Hitchcocka do poslední kapky – hrdinova posedlost milovanou manželkou, tajemná femme fatale, záměna podob – a úžasně buduje paranoidní atmosféru, kterou zakončuje zdařilou pointou (byť pachuť kopíráku ucítíte docela zřetelně). Ale přestože se zde neobjevuje žádný z jeho pozdějších trademarků (steadycam, split-screen a podobné režijní fígle), je jeho vyprávění i díky obyčejným postupům stále chytlavé. Škoda toho zbytečného kulhání v dialozích, které protentokráte zaberou většinu filmu. Na vině je ale spíše Schraderova (překvapivá) scénáristická zoufalost, která dohromady nic neřeší a na romantiku (zvláště tu na vážno myšlenou) De Palma nikdy nebyl. Vyznění filmu je i přesto stále kompaktní, jelikož libový epilog a fajn závěr lepí tenhle jinak dost nesourodý celek v dobré pokoukání. (13.02.2007)

V komentáři k tomuto filmu samozřejmě nejde nezmínit Hitchcocka. Inspirace jím je jasná, zdvojení osob je jak vystřižené z Vertiga, osobně se mi líbil způsob nasnímání a Hermannova hudba. V čem ale tenhle film výrazně oproti své inspiraci pokulhává, je tempo. Vlastně od vyústění původního únosu se film neskutečně vleče a aspoň náznak atmosféry mu dodává jen hudba. Takže ve výsledku hezky nasnímaná, hezky zahraná (myslím hudební složku) nuda. (24.09.2016)

De Palmova variace na Hitchcocka u které jsem skoro do konce věřil, že to bude o hvězdičku víc. Hlavní hrdina před lety přišel o milovanou ženu i dceru při nepovedené záchraně rukojmích. A po letech potkává ženu, která by jako z oka vypadla jeho zesnulé manželce a znovu se zamiluje. De Palma byl v roce 1976 ve formě nastartované Carrie a má tady bezchybnou "hitchcockovskou" kameru, hudbu i lokace. Debutuje tu ještě relativně mladý Lightgow, díky šarmantní Bujoldové funguje i ta romantika, jen Robertson se svým zasmušilým, bezvýrazovým obličejem to zazdívá. Problém je, že obě věci co mě napadly se ukázaly jako pravdivé, navíc finále (nůžky, letiště) nepůsobí napínavě, ale směšně, což by se u Hitchcocka rozhodně nestalo. SPOILERY!!! John LIghtgow se svou krysí tváří je jasný záporák celou dobu, za to De Palma nemůže. Ale to že je dívka hrdinova dcera je jediné logické vysvětlení, jen jsem čekal že to tak nebude. Když se ukáže že ano, ta incestní love story (spali spolu?) působí zpětně opravdu nechutně. (29.05.2023)

Brian De Palma jako by Alfredu Hitchcockovi z břicha vypadl. Jako ve většině prvních Brianových filmů je i zde znát Hitchův vliv ve větší míře, než je zdrávo. Upřímně, očekával jsem trochu silnější thriller, jako ty co režisér tvořil v pozdější době, ale dostalo se mi slušného thrillerového dramatu s převýbornou hudbou a několika dobrými okamžiky. (29.10.2011)