Červená pustatina

Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. (22.06.2005)

Ačkoli jsem se té barvy velmi obával, mé obavy se nepotvrdily. ČERVENÁ PUSTINA je zcela mistrný film, který mě dokonale pohltil. Úchvatný zjev Moniky Vitti by povýšil i sledování kdejaké ptákoviny na jiný level - člověk z ní nemůže spustit oči. Psát o tomto filmu cokoli dalšího, když je zde tak kvalitní komentář od Sportovce, netřeba. (26.03.2015)

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho... (11.10.2009)

Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu. (14.09.2009)

Škoda, že pan Antonioni točil jen filmy pro intoše a existenciálními úzkostmi zmítané existencialisty, protože soudě podle tohohle fláku, uměl by určitě natočit i parádní postapo, aspoň co se vizuálu týče: Sychravý zimní vítr, dusivé chuchvalce studené mlhy, kovově šedé nebe a neidentifikovatelný, jedovatě se tvářící šedý popel... Nevlídná industriální zóna na městské periferii, oprýskané vlhké domy v omšelých dělnických uličkách, stará dřevěná rybářská chatka vprostřed mrtvých jezírek plných ropy a továrního toxického odpadu... Jen do té chatky by se víc hodila podvyživená rodinka znetvořených a zmutovaných ubožáků, než partička znuděných buržoustů nejapně se pokoušejících o swingers párty... Tak dost žertů, tenhle film mám rád skoro stejně, jako poeticky melancholickou La notte. Navíc je v barvě a Monica Vitti má konečně roli, kterou jsem jí víceméně ochotný věřit. (03.02.2015)